Cesty
Moje cesty po horách
Jako kluk jsem chodil s partou podobně smýšlejících kamarádů do přírody. Protože doba byla taková, tak se to jmenovalo Junák, Strážce hranic, nebo Pionýr, ale díky vedoucím, kteří se nám věnovali to bylo bezva a nemělo to vůbec tu oficiální náplň, o které se teď s oblibou ledaskde žvaní. Když jsem přišel na vysokou školu, seznámil jsem se s další partou, která už chodila na hory a s nimi jsem pochopil, že to má svoje kouzlo. Někteří na mne v tomto směru měli vliv, který cítím ještě dnes. Potom následovalo období rodiny s malými dětmi, z něhož se vymykají pouze dva zájezdy na sever - 1995 Finsko a 1996 Norsko, kde jsem byl jako průvodce cestovní kanceláře. Bylo to náročné a někdy i docela namáhavé, ale rád na to vzpomínám. |
 |
 |
Když mi dorostly děti do věku, kdy to s nimi již šlo, vyrazil jsem opět na hory - a bylo to zase fajn. A tak je to zatím neukončený příběh o tom, kam se chci podívat, nebo kde jsme už byli. Jak dorůstají další potomci, objevují se na fotkách nové obličeje a cesty začínají být společně plánovanými akcemi. V plánech se objevují občas akce, které vymyslí a zorganizují, již dospělé děti, a tak si můžu vyzkoušet i roli řadového účastníka. Nicméně zatím mne to baví a doufám, že i ostatní. |
A tak v tom hodláme pokračovat, i když se pomalu měním z nosiče na odlehčeného účastníka. Prvotní bláznivé nápady se rodí většinou v mé hlavě a jejich realizace je vždy otázkou kondice týmu a samozřejmě i peněz. Zatím to tedy funguje, i nohy nám zatím šlapou. |
 |
.