Pro rok 2011 jsem použil osvědčený recept na Rumunsko. Doprava na místo v pohodě, zázemí průvodců, o mnoho starostí méně. Volba padla na Retezat, Vilcan vyplynul mimochodem, mám rád více různých terénů. Nakonec mne uchvátil Vilcan, Retezat je krásný, ale je tam moc lidí, je to turisticky atraktivní, no, zkrátka víc se mi líbil Vilcan, Oslea.

V 12,15 přijíždíme do Jihlavy a po chvíli nás čeká již 7. Později se ukáže, že jsou to lidi z druhé skupiny, která s námi nejde. Autobus přijíždí na čas v 13,00 a vyrážíme do Brna. Tam nastupují ostatní, po chvíli to vypadá tak, že byly vytvořeny dvě skupiny, které půjdou stejnou trasu proti sobě. My jsme v té co jde podle katalogu, což se ukazuje později jako výhoda, trasa je logicky lépe postavena, než obrácená. V buse se seznamujeme s průvodkyněmi - Zuzka a Doda obě vypadají v pohodě (později se ukáže, že jsou skvělé).

Probouzíme se už v Rumunsku, zastavujeme v Guře Zlate. Odtud budeme odjíždět domů. První skupina vyráží za deště nahoru cca v 6,00 a my ještě 3 hodiny jedeme do Lupeni. Vystupujeme a zanedlouho už jsme na stanici lanovky, kde mužíci mlátí kladivem do obrovského motoru - lanovka zkrátka nejede. Po chvíli přijíždí taxíky a za 50 lei na auto nás vyvezou k chatě Montana, kde za drobného mžení nahazujeme batohy a po sjezdovce stoupáme na hřeben. Cesta se houpe po hřebeni po trávě, počasí není nejlepší, batoh plný jídla mne zatlouká do země. Konečně se objevuje hřebínek, na jehož levém úbočí budeme tábořit. Voda je docela dole v lese, ale stavíme stany a uondáni cestou autobusem chystáme jídlo a spaní. Večer si u ohně pokecáme, něco popijeme a spát.

Ráno se probouzím celkem brzy a jdu okouknout okolní kopečky, poprvé se zblízka setkávám s polodivokými koníky, fotím, ale děti vypnuly zvuky na foťáku, nemám silnější brýle, takže si toho nevšimnu, nic nenafotím. Je hezky, občas se válí zbytky mlhy, pak vysvitne sluníčko, jdeme po krásném hřebeni, občas pod námi vidíme stoleté buky. Na obzoru se objeví vrcholek Siglau Mare. Pod ním obědváme, lezu nahoru, přicházejí koně. Bavíme se s nimi až do odchodu. Sestupujeme do sedla do lesa, pak stoupáme cesta je docela strmá. Přicházíme k cílové salaši, ale ejhle - studánka je vyschlá. Trochu se připozdívá, všichni jsou unavení, hledáme vodu. Nakonec se objeví auto se sběrači borůvek, dají mi trochu vody, láhev vína, vrazí do mne decák kořalky a poradí, že voda je na louce asi 1 km odsud. Do kopce si tam vyšlápnem, stavíme stany, vaříme, jdeme spát. Byl to náročný den.

Do ranních cárů mlhy se postupně opírá slunce, zdá se, že bude hezky. Obloukem se vracíme k hřebeni, který jsme okukovali v mlze ráno. Poprvé jdeme po cestě, není to zatím moc do kopce. U salaše svačíme, pak následuje šikmo svahem stoupání, začíná mžít, ale na hřebeni to přestane a pak už jdeme po sluníčku krásnou částí po kopcích, kde stojí za to koukat. Kolem se potulují divocí koníci, stromy rostou našikmo, vše je jak má být. Na vyšším travnatém kopci odpočíváme, už vidíme, kde budeme tábořit. Sestupujeme do krásného údolí, voda je v hlubokém zářezu, ale stejně se myjeme, je to příjemné. U ohně večer pijeme podivné víno (voní trochu po borůvkách) a kořalku ze všech koutů, co kdo dovezl. Taky už se trochu známe jmény.

Dnes nás čeká výstup na hřeben Oslea - krátkého hřebene, na který nás provází 2 dny. Na jeho konci je Oslea Mare, nejvyšší vrchol pohoříčka - 1946 m. Nástup je zpočátku po trávě až na boční hřebínek Oslea. Pak se ale cesta ztrácí a po velmi strmém hřebínku stoupáme mezi kameny nahoru. Pohled dolů není moc povzbudivý a nahoru se dá rukou dosáhnout na svah. Na kopci čekám chvíli na ostatní, kteří se postupně vynořují z mlhy a děti mne zdraví zvedlým prostředníčkem. Dále po hřebeni je cesta již lepší, ale místy je to docela vzdušné. Na vrcholu objedváme, odpočíváme. S mírným pobavením sleduji loučku na protějším hřebeni, kde budeme spát. Cesta dolů je docela pohodlná, ale nohy stejně bolí. Cesta nahoru začíná v pohodě, ale potom se vydáme zkratkou do pravého údolí, abychom se vyhnuli kopci. Jak už to bývá, zaprasíme se do jalovců a borůvek (tak velké borůvky jsem v životě nejedl) cesta je v neznámu a rveme to cestou necestou mokří jak myši nahoru. Zuzka ukazuje nezlomnou vůli a roli vůdce ustojí, přehoupneme se přes hřeben a už vidíme stany druhé skupiny, kterou máme potkat na dnešním tábořišti. Začíná pršet, stavíme stany, pak přestává a do stanů nás zažene docela silný vítr. Vše jistím kolíky, kameny a přesto celou noc spím jen lehce, protože náš stan - dědeček neskýtá moc naděje, že to vše zvládne. Ale nakonec je vše OK.

Obloha vyfoukaná nočním větrem nás vítá do dalšího dne spolu s flétnou průvodkyně druhé výpravy - skupina vyráží dříve než my. Ještě že nás nikdo takhle nebudí, asi bych si to moc neužil. Ráno vycházím k nedalekému jezírku, je prostě krásné. Chystá se pěkný den, a začínáme - jak jinak výstupem na hřeben. Jdeme po trávě do kopce, ale není to hrozné. Cesta po hřebenu k Malému Retezatu je zdobená bílými skalami a místy smrádkem z mršin ovcí a krákáním krkavců. Pod vrcholkem Piatra Iorgovanului 2014m obědváme, vybíhám na vrchol, je tu moc krásně. Po cestě do údolí se kochám krásnými kytičkami, je jich tu opravdu hodně. U pramane odpočíváme před sestupem do údolí pod Velký Retezat, kde se dostanem do oblasti navštěvované turisty, kde asi bude končit romantika osamění. Již po cestě dolů potkáváme první Čechy (u jezera Bucura si pěkně vymrzli). Zmatení Rumuni pochodují s igelitkami do kopce za zvuku hudby z mobilu. Tábořiště je kontrolované Salvamontem, je tu mokro, spousta lidí, čmelíci žerou jak o život. Za prvním kamenem začíná minové pole, tohle tady bude trvat ještě dlouho, než Rumuni přijdou na to, že je nutné postavit kulturní hajzlíky, aby to tam nevypadalo tak jak to je.

Dnes nás čeká jen krátký výstup k jezeru Bucura (asi 400 výškových m). Cesta je mezi kameny, terén má tatranský nádech. Počasí celkem ujde, stany stavíme za sucha. Vydávám se na Peleagu s ostatními, plánujeme malý okruh po hřebínku na menší vrchol a dolů. Na vrcholu se fotíme, odpočíváme a počasí se zhoršuje, při sestupu potkáváme různé skupinky, které se sem drápou i natěžko (kam?). Zvlášť mne zaujala dvojice - ona: s výrazem "na takovou dovolenou mne už nedostaneš" / on: na zádech svůj batoh a napříč její. Při sestupu k jezeru poprchá, ale ještě se stihnu v ledové vodě celý umýt - jaké blaho. Potom se ale ochladí, rozprší. Vařím venku, je mi zima a do stanu začíná zatékat. Děti to rozhodí, připadám si jak bych zavinil vše zlé na světě. Naštěstí déšť utichá a po chladné noci nastupuje zamlžené ráno, ale bez deště.

Vzhledem k tomu, že jsem se včera z vrchu díval na sedlo kudy půjdeme, tak nejsem překvapen. Stoupáme po kamenech kolem jezírek, kterých je tu opravdu hodně. Pak ale cesta namíří do kotle, odkud nelze jinak než vzhůru. Cesta se vyšvihne k jezeru, viditelnost je cca 10 m, takže Bucura nebo Retezat je nezajímavý výstup. Následuje trochu exponovanější stezka po úbočí, není vidět dolů (je to dobře?). V nejvyšším sedle Saua Judele 2370 m je chladno, Pavel odchází do mlhy mrknout na kamenný Vf. Judele 2398 m. Těším se, až se vrátí, protože vrchol i sním spolkla mlha jak mlíko. Přichází spokojený, vyrážíme do údolí k jezeru Zanoaga. Počasí se umoudřuje, jezero je krásné, zvrchu i zblízka a kolem něj krouží oslíci, cinkají zvonkem a jsou odrzlí. Stan na parádním místě jim ale v noci překáží a tak je v noci 3x odháním. Večer se poprvé pouštím do hudební produkce na ukulele, je to dřina, navíc čmelící žerou jak běs, nasazuji bílou spací čepičku a vznikají fotky. Noc je plná hvězd, honím oslíky a odbíhám do křoví, asi mi nesedlo oříškové musli, nebo jsem se lehce nachladil a projevilo se to průjmem.

Ráno se necítím nejlíp, odbíhám pořád, až už není co. Naštěstí mám dostatek sil, kopnu tam suchý chleba a vyrážíme na poslední výstup nad jezero. V sedle pozorujeme ovečky, bavíme se se psy, pak vycházím na poslední vrchol Radesu Mare 2259 m. Jsou tu výhledy na všechny strany, po trávě krásná cesta, cítím se báječně. Děti jdou vpředu, setupuji po trávě k hranici lesa. Dohání mne Zuzka, času je prý dost, odjezd bude až v 8,00 večer. Lehám do trávy od ostatních dostávám polystyrénový chleba a nějakou svačinku k tomu, na chvíli usínám, je teplo. Vyrážím směrem dolů, tentokrát sleduji sestup na hodinkách 1200 m ubývá pomalu, ale kolena hlídám hůlkami. Dole u potoka nás míjí místní borci, běží Retezat maraton - mají hůlky a z kopce běží, to je síla. V dědině dole je pěkná hospoda s evropským hajzlíkem, pijeme pivo, já si dávám grilované vepřové, potom opakujeme miči - místní obdoba čevabčiči. Dětem to celkem chutná. Za zbylé fifníky kupujeme Cocacolu, Fantu a croisanty, přijíždí autobus a vyrážíme. Jsem smutný, vím že je to v sestavě s dětmi naposled, na horách s batohem se jim nelíbí, pot štípe, batoh tlačí do ramen. Jsem zvědavý jak mi to vyjde až budu někde sám. Když to bude s cestovkou, tak lidí, s kterými se budu moct pobavit bude asi dost.

V buse jsme se trochu šťouchli, ale já se probouzím bez následků, řidiči jedou jak ďábli, v 10 jsme v Brně, ve 11,15 na nás čeká manželčina kolegyně s autem v Jihlavě, na oběd jsme doma.

Tak jsem naposledy vyrazil s dětmi do vysokých hor s batohem na zádech. Definitivně končí tato kapitola mého cestování, můžu říct, že byla krásná i docela dlouhá, něco mi přinesla, často jsem se musel obracet k sobě, abych pochopil, jak to vidí ostatní. Nádherné putování Vilcanem bylo opravdu důstojným završením této etapy cestování. Průvodkyně od Kudrnů byly tak výborné, že si myslím, že pro mne už nikdy lepší nenajdu. Byly fyzicky zdatné, informace měly vždy po ruce a obě byly nádhernou ukázkou zdroje pozitivní energie v jakékoli situaci. Volnosti jsem měl tolik, kolik jsem potřeboval a pocit pokrytých zad (voda je tam, tábořiště tam, zítra budeme spát tam...), to bylo pro mne obrovské plus. Počasí nám parádně vyšlo a tedy příště již sám s batohem - ještě bych něco mohl zvládnout. Snad Bosna, Albánie, Rila, Pirin - je moc míst, kde jsem nebyl a chtěl bych....