Situace s výpravou se měnila v průběhu jara. Napřed to měla být Černá hora a sám, ale pak přišla Venda, že pojede se mnou. Bylo třeba změnit termín a hodila se Makedonie a Kosovo. Bylo jasné, že to bude těžší (8 dní natěžko). Ale planina Šar s Dodou a Komárem - to znělo velmi lákavě. Navíc jako první zájezd do této lokality, to by šlo. Venda od jara cvičila a věřila si, takže rozhodnutí padlo, jedeme.

Odjezd je z Brna, takže do Jihlavy nás veze Jarda z práce. Nasedáme na Student agency, cesta je v pořádku, v Brně přecházíme na Zvonařku. Potkáváme známé z Bosny Ivana a Jitku. Paráda, byli fajn v Bosně, určitě budou i tady. Autobus nic moc. Cesta je dlouhá a přestávky jen nejnutnější. Večer nám pouštějí jako instruktáž německý film s L.Barkerem Žut. Docela se divím, že jsem ten film jako kluk docela hltal. Asi v 10 hod dorážíme do Tetova, kde je krátký rozchod. Prohlížíme krásnou malovanou mešitu. Na hlavní ulici se obchůdky blyští zlatem, ale pro mne nevkus, asi na to nejsem (a ani na to nemám). Nasedáme na chvíli do autobusu a u krásného jezera (Mavrovské) odchází z autobusu skupinka pobyťáků, kteří se budou denně vracet k busu a do kempů. Po chvilce stojíme na prašné cestě a balíme. Jedna z minerálek praská a kropí nás sladkým gejzírem. Honem vyškemrám od řidičů petku, v horách bychom měli málo nádob na vodu. Pak již vyrážíme do horka. Všichni se rozbíhají jak o život. Naštěstí nám zastaví náklaďáček, mířící kamsi nahoru a sveze nás 11 km po cestě. Nával na korbě je vykoupen tím, že pak už jdeme jen kousek do kopce a u policejní stanice rozbalujeme tábor. Kolem se motají 3 psi, kteří se stanou našimi průvodci po dobu pobytu v horách.

Po poklidné noci nás čeká výstup na nejvyšší horu Makedonie Golem Korab. Docela se těším, přebalujem věci, bereme nahoru Vendin batoh. Šlapeme do sluníčka bude hezký den. Protože jsme vyrazili v 5,30, je chladno a jde se příjemně. Psi vyráží s námi a vydrží jim to celou cestu. Procházíme krásnými loukami plnými květin, přes sněhová pole, pijeme z ledových potůčků. nahoře pohádkový rozhled na okolní hory, Prokletije a všechny ostatní, které neznám. Cesta dolů jde trochu hůř, 1400m nadmořské výšky se zakusuje do kolen, i když je to nalehko. Venda si vykračuje a užívá si hory, jsem šťastný, zdá se, že nám ten výlet vyjde.

Nastavujeme budík na 6,00, abychom v v 7,30 vyšli. Netušíme, že to bude každý den, ale zvykneme si a ráno fungujem bez mluvení jak hodinky. Scházíme kousek dolů a pak po šotolinové cestě vyrážíme horám vstříc. V údolí se koupeme v potoce, a pak už se blíží Kosovská hranice, po níž se budeme pohybovat po celou dobu přechodu planiny Šar. Na hranicich je podivná bouda a nikde nikdo. Po cestě stoupáme k plechovým boudám, sloužícím k bůhvíčemu. Jedna z účastnic se vyzná v rostlinkách (bodejť je učitelka biologie) a označuje vlnící se stříbrné travnaté moře za trávu Kavyl, o které jsem slyšel jen v ruských písních. V poledne si poprvé vyzkoušíme hodinový (!) odpočinek(!) na slunku. Je 42°C, Stín neexistuje, dostanu do sebe jen půl chleba a kousek salámu. Pak už stoupáme zvolna loukami k hřbetu, míjíme skalky, potok, ale místo k táboření u jezera není, protože jezero vyschlo. Pokračujem kousek dál a u dalšího potoka stavíme stany. Poblíž jsou bačové s ovečkami, přináší sýr a papriky. Bohužel v noci si ovčáčtí psi vyštěkávájí s našimi psími průvodci teritoriální požadavky, takže moc nespím. Venda v pohodě, jen mi ráno nadává, že jsem ji rušil vylézáním ze stanu a brbláním.

Jsem nevyspalý, nejde mi to. První sedlo jakžtakž, ale pak mne do země zatlouká batoh. Další sedlo 2560m už trpím, kolem jsou krásné výhledy, kdyby mne Venda neupozornila, ani bych si nevšiml. Pak se trochu vzpamatuju, a zbytek cesty k tábořišti už jde. Samozřejmě musíme seběhnout z hřebene, ale místo u jezera je luxusní. Spíme v lánu pažitky, odpoledne ostatní odchází na Titov vrv - je to homole na obzoru. posléze se ukáže, že tam došel jen Komár a Doda (průvodci). Ostatní to postupně vzdali. Večer se začíná mračit, uvidíme co ráno.

V noci je mlha taková, že není vidět nic ani kolíky od stanu. Fotím východ slunce a ranní mlhu. Balíme mokré všechno, Venda poprvé od výstupu na Golem Korab nasazuje pohory. Po pár kilometrech je ale sundává s komentářem, že to nejde, a po zbytek výpravy už je nese v batohu. Hřeben je nádherný, mraky dodávají výhledům na dramatičnosti. Cesta kolem hraničních kamenů se houpe ± 100m. Do cesty se nám staví sedlo, nahoře se povalujeme a těšíme na táboření. Ještě kus po hřebeni a už ho vidíme, krásné jezero je tu. Jsme poměrně vysoko - asi 2200m a koupeme se v jezeře. Voda je teplá, koupačka je po dni v teple opravdu příjemná. Pro vodu na pití chodíme k potůčku, který teče na opačné straně jezera, ráno mi potok spolkne zlomyslně špunt od petky a už ho nenajdu. Naštěstí můžu tuto petku používat místo camelbagu a mám k tomu uzávěr. S západem slunce se celkem ochladí - teploměr ukazuje 6°C. Rádi zalézáme do spacáků a je nám tam fajn.

Lehce se válí mlha, stoupáme pichlavým porostem na hřeben, naštěstí to netrvá moc dlouho. Pak nastupujeme na traverzy, jsou v trávě, a málokdy je náznak stezky. Nohy mne bolí i v pohorách, Venda jde v sandálech, klobouk dolů. Mění se charakter hřebene, procházíme kolem skal, je to obtížnější po kamenech, ale příjemná změna. V poledne už sundáváme mikyny a opět odpočinek na sluníčku. Přicházíme k dalšímu jezeru, stavíme stan a jsme unavení. Koupeme se rychle, je to studené. Kolem tečou potůčky ze sněhových polí a je tu hezky. Nabírám vodu na večer a ráno platím za lenost, v noci je 4°C a voda ze sněhu ráno neteče. Nabírám z jezera a dezinfikuji, stejně mám blbej pocit.

Úvodní výstup od jezera nám dává zabrat, je to strmé. Potkáme na hřebeni dva borce ve vojenském s flintama a jsme z toho s Vendou docela přešlí. Ukáže se, že jsou to asi pytláci a odchází bez problémů, ale zatrne mi. V kamených polích pokračujeme dál, Venda v sandálech poskakuje jak kamzík. Cesta je místy exponovaná a někteří účastníci začnou mít problémy s koleny a únavou, popřipadě strachem z výšek. Komár s Dodou nasazují rozumně ústupový plán, sejdeme dolů hned prvním bočním hřebenem. Zpočátku to ještě jde, ale postupně to jde hodně dolů a pak to přechází v prašnou cestu, která nemá konec. 2200 m setupu mi dává zabrat, takže nemám čas být ani smutný, že odcházíme z hor. Ve vesnici pod kopcem je otevřený obchod, kupujeme ledovou kávu, pišingr a děláme si pohodu. Prodavač je klaďas a dává nám zadarmo studenou plechovku nějaký koly. Fakt nás to potěšilo. Jdeme do místní nejlepší hospody nad rybími sádkami, dostáváme teplé místní pivo. Zbaběle do něj házíme led, no docela mazec. Na večer se tam chystá oslava konce ramadánu - asi 300 lidí. Začnou se sjíždět celkem brzy, mercedesy, audiny, vypadají dost při penězích. Překvapuje mne, že v 11 končí a odjíždí. Spíme na loučce před hotelem, vedle pstruhů, kteří se připravují na pekáč.

Ráno se balíme a já se netěším na cestu na vlak - asi 10 km přes dědinu (ráno v 6,00 tam hulákal Muezin) a pak mezi poli. Je vedro, táhne se to a v dálce roste sloup kouře z ocelářské fabriky, kde se nesmí fotit. Proč? Naštěstí v obchodě mají studené pivko, sedíme a čekáme na vlak. Loučení s pejsky, kteří s námi prošli celou planinu Šar není úplně snadné. Vypadají, že nejsou zvyklí na auta, budou to mít složité, snad najdou cestu do hor. Cesta vlakem do Skopje je krátká, na nádraží čeká autobus, dáváme do něj batohy. Město se mi nelíbí, centrum a hlavní třída je kýčovitě přepatlaná velikánskými sochami a paláci, které se tváří jako antické. Prcháme do turecké čtvrti, úzké uličky vypadají mnohem lépe. Na bazaru nakupujeme ovoce, zeleninu, všechno je čerstvé a levné. Sedíme v malé anglicky se tvářící hospůdce, cucáme ledový čaj, já dvojíté kafe a je to rázem lepší. U hlavní kašny se setkáváme s druhou částí zájezdu a společně míříme do kempu, kde na nás čeká sprcha a večeře. Jídlo od Kudrny (na závěr máme polopenzi) je výborné a pak se družíme kolem vína, kytar a zbytků kořalky, kterou všichni donesli. Já brzy odcházím, Venda se druží s mlaďochama, kteří byli s námi nahoře. Hulákají do časných ranních hodin.

Ráno vyrážíme autobusem do Prizrenu. Kukli Bejova mešita je ale zavřená a od toho okamžiku se to veze. Turecké lázně jsou zavřené, jdeme do katolického kostela, kde hlídají vojáci KFOR. Kostel je uvnitř takřka prázdný, a po 10 minutách jsme venku. Zbývají 2 hodiny a ty hodláme přežít v hospodě. Dáváme pleskavicu, pivo, kafe a vydržíme tam až do odjezdu. Jídla bylo hodně a bylo výborné. Po odjezdu zastavujeme na mostě a jiném mostě, nezanechává to na mně žádný pocit. Naštěstí jdeme k vodopádu Miruša, kde se točil Žut. Pěší procházka, koupačka, pivko, vypadá to odcela pěkně. Až za chvilku si jeden místní borec rozfláká hlavu skokem z vodopádu. Protože je to vážné, upadá do šoku a doktorka od nás z autobusu spolu s vojáky KFOR se do toho vkládají a zachraňují borcovi asi život. Doktorka nám potom popisuje absolutní nezájem ze strany místních zdravotníků, kterým se snažila kluka předat. No, jsme na balkáně a lidí je dost. Stany stavíme těsně u hotelu, je neděle večer, hosté hotelu hrají sladké songy a z vedlejšího hotelu zaznívá bušení do bubnů. Ale nakonec dobré.

Autobusem přejíždíme do Peče, kde si zapamatuji jen hlavní třídu a hotel s dobrým kafetem. Je zde vybudovaná naučná stezka, která vede do Rugovské soutěsky a k Pečskému patriarchátu. V soutěsce si chladíme nohy a bodne mne vosa. Nemám s sebou antihejblata, která jinak nosím všude. Naštěstí neotékám, ale jen to bolí. Naše doktorka má s s sebou jak Zyrtec tak Predison, takže ji potkám a vše je OK. Patriarchát hlídají Italské jednotky KFOR a je to tam pěkné. Kostel je z roku 1600 a je zvláštní a pěkný. Líbí se mi. Večer se těšíme na mši v klášteře Vysoki Dečani, jenže je pozdě a už nás tam nepustí. Tak kempujeme na loučce nad hotelem., kde je klid. Koupeme se v potoce, daleko od lidí, aby muslimové neměli problém.

Ráno v 7,00 čekáme na auta, která nás mají odvézt pod nejvyšší horu Kosova Džeravicu 2656m. Nástup je 25 km po prašné cestě a to by pěšky nebylo na jeden den. Po chvilce čekání :) - v 8,30 přijedou auta, ale stejně musí řídit Tomáš a Komár - průvodci. Auta jsou asi kradená, nemají značky a jejich stav není úplně v pořádku - jedno z nich zavaří nedlouho po začátku stoupání. Poskládáme se do tří aut a jedem dál. Cesta je strmá a nad srázem a ubývá pomalu, nicméně do slíbených 2000m se nakonec dostaneme. Vyrážíme za poledního horka a mně to nešlape. Za polovinou cesty dávám batoh Vendě a ona mi ho už nevrátí, nese ho až dolů k autu. Je tu krásně, opět vidíme do kraje a cítíme se jako ptáci. Sestup jde rychleji, nastupujeme do aut a v 17,00 jsme u autobusu. Bác ho, řidiči nás nepustí dovnitř, takže si Venda nemůže vzít dlouhé kalhoty, nemůžeme se ani kouknout do kláštera Visoki Dečani. Tak se jdeme vykoupat - tentokrát přímo pod most muslimové nemuslimové. Nasedáme do autobusu a vyrážíme k domovu. Čeká nás 20 hodin cesty. Ještě jednou mne Srbové překvapí - červeně nám anulují v pasech razítka o vstupu do Kosova. Pak už frčíme celou noc a s minimálními zastávkami přijíždíme do Brna v poledne. Stíháme akorát Student agency do Jihlavy a autobus do Třeště. Náš pejsek Kira po nás bláznivě hopsá (smrdíme stejně jako ona), vítáme se s ní a hurá do sprchy.

Této výpravy se oproti původnímu očekávání zúčastnila i Venda a vydařilo se to na 100%. Od poslední společné výpravy do Rumunska jsme se dobrali mnohem lepšího porozumění, často nebylo třeba mluvit (především ráno, to je zbytečné s ní komunikovat). Cítil jsem se dobře a doufám, že i ona. Vzhledem ke stavu mých kolen je možné, že to byl poslední takhle velký přechod natěžko, ale aspoń si vyzkoušela co zvládne a v sandálech (!). Bud určitě na co vzpomínat a co bude příště? Uvidíme...