Pro rok 2009 jsem plánoval první velké hory pro Vendu a volba padla opět na Rumusko. Chtěl jsem projít Rodnu. Ale ostatní starosti mne docela zatěžovaly, takže jsem neměl čas naplánovat vše do detailu, jak jsem byl zvyklý, tak jsem na poslední chvíli vybral zájezd po Fagaraši, Piatra Crailui, Iazer Papuša s brněnskou cestovkou CK Kudrna. Měl jsem trochu strach s přílišného řízení, ale zdálo se mi, že cesta bez starostí za to stojí. Můžu říct, že jsem byl příjemně překvapen stylem vedení zájezdu. průvodci byli mladí, příjemní a nechávali nám tolik volnosti, kolik bylo jen možné. V průběhu zájezdu mi docházelo, že jsem možná nasadil příliš vysokou obtížnost, ale nakonec jsem byl rád, protože bylo nádherné počasí. Pavel je jistota,že zvládne cokoli a Venda je veliký bojovník. A tak jsme si to užili, i když nožičky bolely docela hodně.

Cesta busem z Jihlavy do Dejani.Příjemně mne překvapuje bezproblémový průjezd všemi hranicemi.

V Dejani vyrážíme od hranice lesa po kamenité cestě nahoru. Po příchodu k chatě /viz mapa/ přituhuje a po neprospané noci v buse to jde ztuha, tábor pod Vf. Bratilei přichází akorát.

Na snídani dojídáme řízky z domova, Venda má v kopci problémy s těžkým žaludkem, cítí řízky až v krku. Za ranní náročný 1,5 hodinový výstup do sedla Bratilei jsme odměněni pěkným počasím, pokračujeme k východnímu konci Fagaraše. Cesta se příjemně houpe, zpočátku mírně klesáme k první studánce za Vf. Lutele, u odbočky k Rudarita jdu nabrat znovu vodu, po návratu jsou ostatní obklopeni stádem ovcí, kravičkou a býčkem a radostně si s nimi vypráví. Na spojovacím zalesněném hřebínku scházíme nalehko k další studánce, protože v tábořišti za sedýlkem Lerescului není voda. Začínáme stavět stany, už padají první kapky, prší s přestávkami celou noc.

Ráno vstáváme do podmračeného dne, ale po cestě se obloha vybírá. Cesta se ztrácí v polomu, trochu přituhuje / podle mapy to vypadalo na pohodovku/. Není moc vidět /les/, pokukujeme na přehradu Pecineagl, kterou obcházíme, hlavně, že k ní nemusíme dolů. cestu zpříjemňuje setkání s bačou, který nám radí kudy kam, na vrcholku Tamasul Mare jsou krásné hřiby a spousta mrňavých breberek, které nic nečetly o repelentu, takže na něj nereagují a žerou jak o život. Z mlhy vykukuje stěna Piatra craiului, tábořiště je na krásné loučce s výhledem, voda 300 m, no luxus. Večer sedíme u ohně a řešíme otázky bytí a vesmíru a tak.

Po probuzení odcházíme snídat na pahorek s výhledem na Iazer Papusa a padá rozhodnutí. Venda se cítí unavená, bude odpočívat, Pavel bude léčit pobolívající achilovku. Taťka odchází nahoru na Piatru nejkratší cestou. Po úpatí vede značka, ale není to žádná vrstevnice, kopečky jsou docela strmé. Dále (C)Taťka: Po hodině výstupu s ostatními se osamostatňuji, hrozně mi nevyhovuje čekání na ostatní v exponovaných a strmých úsecích. Je to ode mne trochu bezohledné vůči vedoucím, ale trhám se, užívám si samoty, a vybíhám po lanech a skalnatých cestičkách na vrchol La Om 2238 m. Počasí je tak nádherné, že lepší být nemůže. Sestupuji dolů stejnou cestou a v půl 3 již odpočívám v táboře s dětmi. Nádherný výstup, Den prožitý na plno. Piatra Craiului je pro mne pohoří snů, mám ho moc rád.

Ráno vyrážíme brzy, strmým svahem sestupujeme do údolí, ve kterém potkáváme chatu Garofita, která je opravená, snad se v ní dá i ubytovat, jídlo, pivo, no zkrátka civilizace se blíží, až to dotáhnou, bude po idylce, dá se sem dojet autem. Po poklesu k řece Dimbovita odpočíváme, brodíme, po silnici v poledním hicu pokračujeme /tam jsem byl uvařenej, nafrněnej, no zkrátka nic moc/ až k odbočce na Papusu. Opět typická kamenitá cesta údolím, značená OK. Na oběd se zastavujeme u betonového tunelu, který končí 250m hluboko ve skále zřejmě v přehradě a je asi na upouštění vody /?/. Zajímavý zážitek. Pak odbočujeme z údolí a po hodině a půl vystupujeme z lesa na hřeben, který nás provází až k tábořišti pod Papusou v kotli u vody, vpravo od značky. Výstup po trávě byl celkem náročný, ale pohled na Piatru byl úchvatný. Do stanu nás zahání útok jakýchsi mušek, které žerou jak bestie. V noci celkem chladno.

Ráno vyrážíme na hřeben /Cesta pro batolata (C) průvodce Zdeněk/. Výstup do sedla pod Papusou je celkem strmý, ale cesta úbočím do dalšího sedla je částečně v suti. Je to celkem kus, no zkrátka tohle bylo docela složitý. Ale potom po nádherné travnaté hřebenovce s výhledem na Fagaraš, sedlo Mezei, Piatru, no zkrátka užíváme si to. /(C) Venda Je to nejtěžší, ale nejkrásnější cesta kterou jsem zažila/. Na obzoru se zdvíhá nejvyšší kopec našeho putování Vf.Rosu 2469m. Výstup není nějak kritický, pohledy krásné. Sestupujeme kamenitým polem, abychom si ukrojili 1 h ze spojovacího hřebene Mezei, klesáme cca 400 m k jedinému zdroji vody na hřebeni, v sedle stavíme tábor, sedíme u ohně, je fajn.

Ráno vyrážíme na 6 hodinovou pouť směrem k Fagaraši. Tento hřebínek je unikát - spojnice mezi Fagarašem a Iazerem, na které nesestoupíš do údolí, to je paráda. Hřeben není úplně brnkačka. Na vrcholu Mezei konečně přichází ke slovu počasí, prší, bouří, ale je to déšť, ne kroupy, padá to dolů, ne vodorovně. Oblékáme bundy, kalhoty, pokračujeme v relativním komfortu. V poledne se na chvíli vyčasí /hurá, najíme se/. Závěr k sedlu Bratilei je mírně do kopce, ale v pohodě. Sestupujeme do tábořiště, kde jsme už byli. Večer u ohně všichni suší, vykládají, vaří poslední zbytky jídla. Obdivuji partu z Písku, dokážou i tady sehnat dříví na oheň.

Ráno se larvíme, na sluníčku dosušujeme vlhké hadry a dolů vyrážíme v 11 hodin. Sestup lehce bolí, nohy už jsou unavené. Na konci strmého sestupu přicházíme k chatě, kde místní /asi honorace - starosta, policista/ chystají víkendovou pařbu. Jsou pohostinní, zvou nás na vařenou kukuřici, krájí zeleninu, nabízí panáky, na závěr rozdávají kančí guláš /je v něm zelenina, nasekané kosti z žeber - asi kvůli zahuštění/. Pokračujeme dolů, v řece se koupeme, míříme do cafe baru v Dejani. Pivo po sestupu chutná výborně, Ciucas s jelenem na vinětě, dávám preso - dobré, zkoušíme panáčky - bylinná kořalka je taková jak zředěný fernet, višňový likér je ostřejší než domácí. Čekání na autobus se vleče, někteří z účastníků zájezdu už začínají být hodně veselí. Čeká nás náročná cesta. V 23,15 přijíždí autobus s druhou půlkou zájezdu - šli celý Fagaraš. Jsou taky notně hrclí. Narozdíl od našich mladých ale umí zpívat a nezpívají sprosťárny. Nakonec v půl druhé vše umlká, usíná a jedem k domovu.

Ráno se probouzíme ještě v Rumusku, přejezd Maďarska se táhne. Ale vše se zjednodušuje tím, že řidiči chtějí být brzo doma, málo staví, přestávky jsou krátké. Poslední komplikace - řidiči nechtějí jet do Jihlavy se nakonec zásahem samotného šéfa cestovky vyřeší. Loučení v Brně je rozumně krátké, nedělá mi dobře se rozcházet se sympatickými lidmi, ale zkušenost praví, že pozájezdová euforie rychle vyprchá a jediná šance na navázání přátelství je stejně na setkáních po zájezdu a následných akcích.

Po dlouhé době jsem vyrazil s cestovkou, pokryli mi záda s dopravou, neměl jsem na cestě starosti s výběrem tábořiště, s hledáním vody. Bylo tam víc lidí a měli jsme štěstí, že to byli lidi dobří. Průvodci na mne ani na ostatní netlačili, abychom šli jako stádo, což by mne zabilo /setkal jsem se i s takovým přístupem/. Nutno přiznat, že tak náročné trasy na den by mi asi děti neprominuly, kdybychom byli sami. Takže paráda, podařilo se mi občas uniknout do samoty, což někdy potřebuji. Venda získala pohled na velké hory a obstála na výtečnou. Pavel působil pozitivně, je zdatný, vše zvládne. Pro něj je již další nutný stupeň vyrazit sám. Z vlastní zkušenosti vím, že teprve po vandru, který si člověk organizuje úplně sám si dokáže užít cestu, kterou mu někdo naservíruje na podnose, bez odpovědnosti za průsery a nezdařené odbočky. Byla to veliká paráda, já si užil cestu bez starostí, děti to zvládly, počasí bylo obrovsky nadstandardní. Nezbývá než poděkovat klukům Zdeňkovi a Ondrovi z CK Kudrna a začít uvažovat za 2 roky o Rodně, pravděpodovně sami, ale co člověk ví?