Letos jsme se opět rozhodli pro Francii, přesněji pro Provence, tentokrát východní, hornatější část kolem pohoří Luberon. Na zájezd s námi jela i Venda, takže jsme jeli ve třech.

Vlakem jedeme do Plzně ,kde se vleče čekání na autobus na slunci. Vše dobře dopadá a už vyrážíme směr slunná Provence.

Po příjezdu do kempu vyrážíme pod Montmirailské krajiky - vápencové skály, které na nás vykukují zpoza lesa a krásných vinic. Vybíráme svoji cestu pod kopcem a vyrážíme. Cesta stoupá do kopců, po chvíli je už dost strmá, odbočka ke skalám pro horolezce nás docela vystraší a potom najíždíme do strmého kopce a na šotolinu. Obracíme dolů, vracíme se stejnou cestou, jen odbočujeme do vinařství ochutnáváme vynikající růžové (cena cca 12€), vypijeme trochu vody a jedeme dál. Při pokusu o jinou cestu do kempu projíždíme krásné městečko, myjeme se u kašny. Objíždím celé město, hledám cyklostezku, několik kopců a vracíme se zpět po původní cestě. Večer se domlouváme, že na Mt'Ventoux pojedu jen já, ostatní objedou kopec ze severu.

Jedem snazší variantu přejezdu kolem Mont Ventoux s krásnými výhledy na hrdě se tyčící bílý vrch s observatoří i ostatní kopce a údolí s vyschlou řekou. Zastavujeme pod hradem v Reilhanette a po zvlášť vydařené odbočce přijíždíme do Mont Brunn, středověkého městečka na skále s úžasnou atmosférou.

Cestou do Crestatu si ještě povídáme všichni společně, potom pokračuju sám do Malaucenne. Odbočuji doleva a již první okamžiky mne nenechávají na pochybách, o čem bude cesta na Mt Ventoux. Cesta stoupá strmě, kolem projíždějí nezvykle mladí cyklisté, kteří si to přijeli vychutnat. Střídá se pouze strmý kopec a velmi strmý kopec. Uprostřed asi 1,5 km dlouhého úseku velmi strmého kopce to vzdávám, sesedám a pěšky předcházím dva jedoucí cyklisty. Jeden z nich to vzdává a spolu jdeme 500 m stoupání. Dodávám si "maggi" Shlehou a Carbon Snackem a na první vrchol dojíždím relativně v pohodě. Kupuju 2l vody a po krátké přestávce se zahryzávám do dalšího stoupání. Tentokrát mne to skopne celkem brzy, musím se vydýchat, pokračuji na kole až k místu, kde cesta opouští les a nad hlavou se mi objevuje vrchol. Bílé skály kolem začínají sálat horkem a dochází vůle - sesedám a jdu pěšky až k místu, kde se ukazuje fotograf, který fotí pod vrcholem. Poslední kousek vysupím už silou vůle. Nahoře celkem fouká, svačím, koukám dolů, piju jak duha a kupuju nedobré želé - bonbóny ovocných příchutí. Cesta dolů ubíhá jako nic, opatrně si pohlídám zrádnou odbočku, která by znamenala 15 km do kopce a sjíždím dolů k Saultu, kde se mám setkat s mamkou a Vendou. Po výjezdu z lesa projíždím poli sklizené levandule kolem mlýnu, kde se lisuje levandulový olej, koupu se v pohodlném sjezdu a ve vůni levandule. Pod kopcem potkávám průvodce Kubu, který si vyjíždí na kopec z druhé strany - je dobrej. V Saultu čekám jen chvilinku a holky už jsou tu, nabité dojmy, vypráví, že severní cesta také nebyla zadarmo.

Dnes vyrážíme natěšení na kaňon Nesque za ranního sluníčka. Silnička pomalu stoupá, chystá se krásný den, krásná cesta. Vjíždíme do kaňonu a krása kolmých stěn a skal bere dech. 10 km skalami, kolem zelených stromů po úzké silnici, cestu zpestřují tunely ve skále, - prostě nádhera. Venda fotí jak o závod, bude na co vzpomínat. Klesáme z 850m na 300m do Auzon. Dáváme kafe, Venda zmrzlinu. Při odjezdu z města se někde mineme, zajedeme si podle mých pokynů asi 0,5 km (Venda to říkala). Vyhýbáme se kopci na Blauvac a vyšlápneme si kopec do Venasque - je to paráda, ale kopec jak řemen. Potom šlápneme do pedálů a stoupáme 10 km do Murs. Stoupání není prudké, ale táhne se. Murs se mi líbí, ale v obchodě nemají bagety, kupujeme za 6€ dobré víno a sýr na večer.

Poznávací trasa, ráno lehce poprchá, balíme navlhlé hadry. Vyšlápneme kopec, frčíme jak hasiči do cisterciáckého kláštera v Senanque. Založen 1240, pořád funkční, uvnitř nakupujeme v krásně voňavém krámku. Mají spoustu hudby, obrázků, levandulových výrobků. Cesta nahoru vede po dlážděné silnici. Je parádní, vidíme shora klášter. V Gordes zkoušíme pekařské výrobky - všechny jsou moc dobré. Cesta z města není úplně jednoduchá, mladí Němci nám z podrobné mapy ukazují cestu. Pokračujeme do Lacoste, markýz de Sade nás nestraší. Po odjezdu chvíli poprchá, míříme na Pont Julien, kde je sice hezky, ale řeka se nekoná. Cestu na Russilion si užívám - těším se na okrové skály, nicméně ve městě je spousta lidí (neděle odpoledne) a ještě nesvítí slunce, takže fotky budou nic moc. Cesta do kempu uběhne rychle, vyjde nám večeře v kempu. Zatím pocitově nejslabší den. Večer v kempu břinká cirkus, ránu už odjíždí. Škaredý kemp.

Ráno se hned napojujeme na novou cyklostezku, vynecháváme St.Saturnin, který vypadá docela dobře, vynahradíme si to kopcem do Rustrelu, kde nic není a sjedeme do Colorada. Procházka okrovými lomy je parádní, jen Venda je zatlumená, chce se jí spát. Před odjezdem kupujeme různobarevné zkumavky s okrem, doma si z nich něco vyrobíme. Sjíždíme do údolí po krásné silničce, pod Oppedete volíme jednodušší, ale ne moc atraktivní cestu do Forcalquier, po které mne tepe hlad, takže si z toho nepamatuju vůbec nic. Forcalquier je větší město, je tam bleší trh, citadela, zvonkohra, krásný obchod s místními destiláty. Pastis mi nechutná. Dvě noci budeme v jednom kempu, na den volna se rozdělíme. V kempu je bazén plný ječících dětí a chlorované vody, nějak mne nezaujal. Zítra holky budou odpočívat, já si vyjedu někam do okolí.

Holky zůstávají ve městě, je tam velikánský trh s ochutnáváním, ochutnají docela spustu věcí, donesou moc dobrý sýr. Vyrážím na sever do Fontienne, kde potkávám nádherné skalky a vynikající rozhled. Po sjezdu k St.Etiene mne 1/2 hodiny trápí silný protivítr. V St Etiene potkávám partu od nás, které míří do vražedného sedla. Odolávám a po cyklostezce si objíždím krásný 40 km okruh a přes Sigonce se vracím do kempu. Večer zpíváme, na večeři ryba od Zdeňka, pohoda.

Vstáváme do čisté oblohy, bude asi vedro. Domlouváme se na cyklostezku, ale hned nad náměstím bloudíme, sjíždíme kopec, vyšlápneme si ho zpět a pak už je to v pořádku. Krásná cesta stoupá na vrch s borovicemi, krásnými slepenci, v pohodě přibývají kilometry i zážitky. Pokračujeme do Manosque, trochu bloudíme, ale včas přijíždíme na ochutnávku vína do Regusse. Zkoušíme 3 bílá, 3 růžová, 3 červená, Sauvignon, Muškát, desertní sladké. Nakupujeme 6 lahví, doma je na co se těšit. Zbytek cesty je jen přesun, kemp je konečně na trávě, večeříme stejk od Zdendy, pěkný den.

Vyrážíme celkem časně, cesta je zpočátku po frekventovaných silnicích, nic moc, až za Cadanetem se podaří uhnout na cyklostezku, které se sice houpe do kopce do Rognes, kde je trh - dávám si tam kafe a pokračujeme do Aix en Provence. Slavné město. Tady žil Cézan, Zola ... Procházíme město, na hlavní třídě pod platany si v kavárně dáváme studenou kolu a jedem do kempu do kopce na mne až moc.

Ráno nevíme co pojedeme, dohodneme se, že pojedeme náročnější začátek pod St.Victorie "po rovině". Nesedí to, je to kopec jak hrom - 200 výškových m. Potkáváme středisko legií, Venda si užívá zástup přesunujících se legionářů. Sjedeme do Trets, kde si po svačině s Vendou dáváme energetickou Shlehu a je rázem rozhodnuto. Povzbuzeni chemií vyrážíme do sedla Mont Pas de Couelle. Šlapeme kopec, stavujeme se na kozí farmě pro sýr a pokračujeme strmě do kopce. Venda se baví, odjíždí dopředu, kde to natře kdekomu. My dojíždíme později a stoupání do dalšího sedýlka je už celkem v pohodě. Sjezd se točí v krásných serpentýnách, mamka si je moc neužívá, Venda odfrčí dolů do Gemenos, kde si na předměstí vypráví se dvěma oslíky, kteří jí přijdou oždibovat kolo. Cestou dolů nás předjedou v autě dva kluci, kteří asi trénují jízdu v zatáčkách, ale pak slyšíme rachot a potkáváme je, když už spravují ulomené přední kolo. Dojíždíme do kempu, který je docela hrozný. Málo místa, silný smrad, špinavé sprchy (o záchodech nemluvě). V noci necháváme batohy venku a pochopitelně nás příjemně osvěží bouřka. Vedro, smrad, navlhlé hadry, ve stanu je k nepřežití.

Naštěstí je ráno hezky, takže vyrážíme se slzou v oku na poslední přejezd na kole do Cassis. Je celkem v pohodě, ale mineme kemp, zeptáme se na cestu v turistických informacích u moře a vyšlápneme si to znovu na kopec. Je vedro, jediné co pomáhá je studená sprcha. Odpoledne prozkoumáváme město, zmrzlina, Venda si nabíjí MP4 přehrávač, kupujeme si jídlo. V kempu už není doprovodné vozidlo, Zdeněk odjel na další zájezdový termín. Tím pádem není nic studeného. Na ráno plánujeme volitelný výjezd na Route des Cretes - 3. nejvyšší útes v Evropě.

Ráno vyrážíme ještě za chládku všichni na útes. Hned na začátku jde do tuhého, stoupání má 30%, i pěšky je to bitva. Po 1500 m jsme v sedle, kde jsou první krásné výhledy a zbylé výškové metry jsou už v pohodě, výhled na záliv a moře je nádherný. I cesta dolů dává mamce zabrat, vracíme se do kempu a vyrážíme do přístavu na vyhlídkovou loď na Calanque. Projíždíme 3 zálivy, je to nádhera a nám krásně utíká čas, nebudeme sedět v rozžhaveném kempu při čekání na odjezd. Při balení zavazadel nám někdo naloží naši kabelu, ale při vystupování v Mariánských lázních ji šťastně najdeme.

V Plzni vystupujeme tak, že mám celkem málo času na cestu na vlak. Po nepříjemném hledání se navzájem vlak stíháme. Cesta se vleče, ale v Kostelci už čeká Pavel s autem a jsme doma.

Vrátili jsme se z druhé cesty po Francii. Stejně jako první výprava byla moc pěkná. Splnila vše, co jsem od ní očekával. Mohu-li srovnat, byla náročnější, více se jezdilo po kopcích, ale možná právě proto se mi líbila víc. Francie pro mne začíná mít nádech země, která stojí za prozkoumání, a také země kam bych se chtěl ještě podívat. Snad Gaskoňsko, nevím, záleží na domluvě s ostatními účastníky. Myslím, že jsme si opět splnili sen o krásné dovolené plné sluníčka a krásných pohledů ze sedla kola.