Cesta do Brna klasicky Studentem. Na nádraží už vidím Ivana, sedáme si na pivko a kafe. Vyrážíme na čas, autobus je Karosa, pohodlná sedadla. Sedím s Jirkou (asi 45 let), občas vypráví dlouhé příběhy. Na noc nám pouští film od Kosturici Bílá kočka černý kocour. Tradičně v půlce usínám.

Cesta probíhá podle plánu, vystupujeme poblíž Gusinje. čeká nás na lehko výlet kolem řeky k závrtu místní říčky k vodopádu Grlja. Řeka která mění jméno každých 5 km. Počasí se začíná kazit, v tuto chvíli netuším, že je to předzvěst celého zájezdu. Následuje pěkná vyvěračka Alipašini Izvori a vyrážíme nahoru k jezeru. Je nachystaná varianta výstupu na jeden z vrcholků Prokletije, ale počasí se již definitivně kazí a nahoře je mlha a fučí, nemá cenu se někam drápat, abychom neviděli vůbec nic. Přejíždíme busem k hotelu u Plavského jezera, stíháme postavit stany těsně před deštěm. Naštěstí jsou tu přístřešky, takže vaříme v pohodě, nemusíme ve stanu. Vydařený výlet, při lepším počasí bych si to asi užil víc.

Po ranní frontě na WC vyrážíme busem pod Komovi, zajímavě vypadající dvě homole, mezi nimi je sedlo, kam se budeme škrábat. Vyrážíme do jemného, ale úporného deště. Cesta po úbočí klouže a je celkem obtížná, ale líbí se mi. Brzy se mění na strmé stoupání, 500 výškových metrů je docela dost. Je to přezvěst mého funění do kopců, které budou následovat. V sedle obědváme je tu pěkný rozhled, na chvíli se vyčasí, takže vidím strmou cestu dolů. Kousek jdeme hřebenem, pak se sbírá skupina, která chce vystoupit na Maglič, není to daleko, ale počasí je špatné, vyhodnocuju variantu sedící hlídač. Po chvíli se vrací první bojovníci s komentářem, že nahoře fučí a není nic vidět, takže vrchol vzdávají. Cesta dál pokračuje po trávě ke kostelíku, zvoníme na zvonek a přichází místní, nesou rakiji a družíme se. Míříme k salaším na dohled, kde chceme nocovat. Raději stavíme stany (v salaších je hodně nevábně), vaříme a užíváme si krásného večera s výhledem na scenérii hor. Srbská pohádka je celkem divná, ale přesto se dá říct že to byl nejhezčí večer zájezdu. V noci je zima, oblékám se a těším na ranní sluníčko, které naštěstí přichází časně.

Vítá nás sluníčko, je to nejhezčí ráno, stoupáme na hřebínek pohoří Žijovo a lesem klesáme do sedla. Je tu hezky, ale už vidíme cestu ne protější kopec. Nahoře zpocení svačíme a v hustém dešti scházíme k busu. Ten naštěstí stojí na kraji vesnice, řidiči jsou velmi tolerantní, nechávají ten promoklý zástup nalézt do autobusu. Stavujeme se v Moračském klášteře cestou, je to známé poutní místo, celkem dost lidí, nezaujalo mne to. V Kolašinu si nakupujem, baštím tradičně burek, dávám kávičku a přejíždíme ke kaňonu řeky Mrtvice. U silnice je sympatická hospůdka, ale táboříme docela daleko v údolí, na loučce, je tu trochu málo místa, ale blízkost řeky je lákavá k umytí. Přichází majitel louky, ozbrojen mačetou. Křičí, že chce zaplatit nesmyslnou částku, nakonec se spokojí s rozumnou. Večer se střídá počasí, do hospody nejdu, usínám, než se ostatní vrací.

Ráno na sluníčku suším, těším se na pěkný den. Vyrážíme křovím ke krásnému mostu, řeka je moc pěkná, cesta se klikatí kolem ní. Strmě stoupáme, pěkné pohledy se střídají s křovím. Procházíme cestou vystřílenou ve skále, je to zajímavé. Po obědě na pláži se horší počasí, cesta, nálada. Křoví mne chytá za batoh, chladno a déšť pronikají na kůži i pod ni. Cesta se vynoří do širšího údolíčka a stavíme stany. Jmenuje se to tu Moračke planine. Kousek odsud je "hospoda". Ale je to fajn, pivko, nějaká rakija a ostré beraní rohy. Počasí se netají tím, že se kdykoli může zhoršit.

Ráno prší, balíme v dešti, stan je mokrý. Po cestě přestává pršet a cesta stoupá naráz o 600m. Zpočátku mi to nešlape, pak se to spraví, šlapu celkem v pohodě a užívám si pěkné výhledy. Po obědě se blížíme ke Kapetanovu jezeru. Začíná pršet, přidává se vítr, rádi lezeme do místní hospůdky, vybavené sedadly z vlaku. Káva z džezvy, dobrá, pivko, dobrý bylinkový čaj. Za 3€ si domlouváme přespání v chaloupce a je tobrý nápad, v noci fouká a prší. Večer v hospodě jíme připravené palačinky s domácí švestkovou marmeládou, sýrem, rajčaty, no nádhera. Dobře se vyspím, usušený stan mne těší jako základ na další den. Někteří si objednávají snídani a moc si ji pochvalují.

Vyrážíme do lehce deštivého počasí, ale má se to lepšit. V údolí, kterým procházíme je krásný kostelík, pak se krajina otevře, svačíme u salaše. Je chladno, nicméně pěkně. Vystupujeme na kopec, pak údolím procházíme přes pohoříčko, v poledne si na slunku parádně schrupnu vedle Ivana a všichni nás fotí a mají radost, jak si tatíci hoví. Počasí se umoudřuje a scházíme do údolí k autobusu, v Žabljaku nakupujeme a vyrážíme do chatek kde se vyspíme v postelích na dosah záchodu a sprchy. Ale postele jsou měkké, nemůžu v noci spát, záchod je nepříliš dobře udělaný, teče a smrdí. V hospodě si dávám Vranec - Černohorskou Frankovku a je opravdu kvalitní.

Po nedobře prospané noci vyrážíme do údolí Komarnice. Na začátku se jdeme podívat do závrtu říčky, tam místní borec provozuje celkem hustě placenou atrakci: provází turisty podzemní řekou. Ale být tu sám asi bych to dal. Pokračujeme po asfaltu, naštěstí ne nadlouho. Potom nastupujeme do stoupání, které je celkem strmé, konec je v křoví. Když z něj vylezeme, jsme v horách, sedýlko, salaš pohoda. Zase se žene déšť, ale je to vyváženo dobrým sýrem, paprikami. Cíl zítřejší cesty Bobotov Kuk se skrývá v mracích. Večer přichází bouřky, docela lije. Usínám ne moc v pohodě.

Vstávám brzy, balím, fouká a je zima, žene se déšť. Je třeba vyjít cca 200 výškových metrů do sedla, kde nás bude čekat autobus, pak vyrazíme na kopec. Je to celkem strmě po louce, v sedle fučí jak hrom a je zima. Mraky kryjí kopce nad námi. Rozhodujeme se, že na Bobotov Kuk nejdeme. Sjíždíme k jezeru a vyrážíme na alternativní trasu k ledové jeskyni. Je to docela nahoru do 2100 m. Občas je nutno na skále použít ruce. Jeskyně je pěkná. Při sestupu se horší počasí, ale do kempu přicházíme bez deště. Sprchy jsou trochu balkánské - neteče teplá voda a není kam dát oblečení, aby se nenamočilo. Ale je to voda na umytí. Večer se scházíme v místní hospodě a za deště jdeme spát.

Ráno balím a protože není jiná náplň, než jít k jezeru (pouze prodlužovací procházka), tak se vydávám s Ivanem dolů do Žabljaku - městečko pod Durmitorem. Je to centrum turistiky, klasické městečko, které žije z turistů. Slušný supermarket a parádní pekárna - kávička, pečivo. Je pěkně, sedíme v parku a čekáme na odjezd. Na závěr klasická akce na místním hrůzapamátníku - průvodci zpívají budovatelské písně, připíjíme červeným vínem a můžem vyrazit. Po cestě zastavujeme u Mostu přes řeku Taru, je pěkný a asi jediný svého druhu v Černé hoře.

Probouzím se brzy ráno, celou cestu baštím banány, mám trochu problémy se žaludkem. V Brně jsme brzy, chytám Student agency, z Jihlavy nemám přípoj, ale na pumpě se chytám na stopa a s hovorným mladým řidičem frčím k domovu.

Tento výlet byl asi závěr mého balkánského několikaletého putování. Bylo to fajn. Je nutno vymyslet něco dalšího, jiného, pěkného, nejlépe levného. A navíc to musí být přiměřené mým schopnostem a možnostem. Uvidíme, letošní rok mi ukázal, že není zle, že to ještě půjde.