Tak jsme si zopakovali výlet pouze jako řadoví účastníci zájezdu, ale ne tak docela. Opět jsme měli osobní program, který jsme samostatně a rádi realizovali, a dostatek volnosti, abychom si to užili. Prošli jsme hřeben od Ružomberoku na Malino, kolem Šiprůně na Smrekovicu, na Rakytov, potom na Čierny kameň a Ploskou.

Na tento výlet jsem se chystal několik let, okolí Pálavy mne lákalo na kole již dávno. Kolem jezer jsme jezdili dva dny na kole a potom jsme si prošli za den hřeben od Dívčích hradů až k Sirotčímu hrádku, přes soutěsku, takže jsme viděli všechno nejdůležitější. Počasí nám moc nepřálo - bylo hrozné vedro, ale lepší než kdyby pršelo. Projížďka Lednickým parkem /nesmí se tam na kole, ale jezdili tam všichni/ byla fajn, minaret se opravoval a ve valtickém areálu jsme si užili všechny čerstvě opravené sochy a budovy. V Velkém Pavlově jsme bydleli na kopci /docela se nezdál/. Večer jsme chodili na ochutnávky, opravdu to nemělo cenu chodit do hospod, víno bylo u soukromníků výborné a levnější. No zkrátka jsme si to užili.

Dlouhodobě naplánovaný výlet, sehnaná mapa, obtížnější hory, Pavel spolujezdec.

Večer autobusem Student agency do Brna, do Michalovců se štěstím se slovenskou dopravní společností /východní expres zrušili/ v autobuse nám vypadly bagety...

Busem do Užgorodu - loňský řidič, nelze zapomenout, stále protivný, hranice v pohodě a rychle, 10,45 SELČ maršrut do Rachiva. Spolucestující si z nás dělají trochu srandu, myslí si že jsme blbí a nerozumíme /je to jeden borec kterej se zřejmě předvádí/. Z Rachivu normální linkovej bus, dost drsný, ale rodina s 2 dětmi dobrý pokec, pomáhají při domluvě na vystupování v Tatarivu. Cestou Jablunický průsmyk cca 1000m. Po vystoupení přes most, na cestě voják se samopalem, je tam dača Juščenka, blíží se bouřka, rychle stavíme stan, místo nic moc, ale pořádnej slejvák nás nevyplaví.

V noci další průtrž, ráno prší, ale natvrdo vyrážíme v 10,00 do deště, kopec klasický výstup do hor na Ukrajině, závěr pod hřebenem krpál jak blázen a ještě spustí slejvák. Potkáváme dva cyklisticky oblečený Rusy, říkají, že na hřebeni neprší. Opravdu, prší. Krásný hřebínek nic není vidět, škoda, na vrchol nejdem, nemá to cenu, potkáváme 3 Ukrajince, neví, jestli půjdou dál, my volíme tvrdou variantu pokračovat. Cesta se zvedá, kameny kloužou, kosodřevina je mokrá jak houba, cesta neznatelná, v poledne zastavujem, jíme, začíná se prosvětlovat, sluníčko!! Sušíme a vidíme cestu na Malý Gorgan. Po kamenech cesta za doprovodu havranů. Z hřebene už rozhled, krásný vrchol, sestup docela drso /doživotna zajebačka (C)Pavel/. V lese na hlíně si hopsnu s baťohem 3m dolů, ale dobře to dopadne. Cestou k salaši, v ní 3 mlaďoši /codename:Diana (C)Pavel/, somrujem se k nim do pastevecké chaty, paráda ohniště, palanda, zajímaví společníci.

Vstáváme do sluníčka, vyrážíme po žluté značce - bohužel hodně dolů, do potoka, nakonec brodíme řeku. Cesta nahoru směr Dovbušanka pěkná, volíme výstup nalehko, protože hřeben je zřetelné kamenitý a nechcem zničit nohy. U malin potkáváme sympaťáka Ukrajince Serjožu, jásá, že si promluví anglicky, výborná cesta nahoru, zná to tam, asi by to byl trochu boj. Kecáme, chce, abysme šli s ním, zve nás do severních Gorgan, ale odmítáme. Z Dovbušanky výhledy jak ze žurnálu, Karpaty jsou do nedohledna. Sestup dost bolí, v salaši kupujem mléko, moc dobré a bez následků. Tábořiště u říčky odpočinek oheň pohoda.

Ráno počasí nic moc, vyrážíme směr Stole. Brzy se vyjasňuje a cesta by ubíhala, kdyby nešla bažinou rozťapanou od krav. Trochu bloudíme, ale nakonec úspěšně Stole /průsmyk se barabiznou, v ní žije Váňa, rázovitá postvička/. Cesta na další /již třetí/ hřeben začíná výživným trhákem. Na hřebeni výhledy a hraniční kameny CS 1920, zkrátka jdem po hranici tehdejší ČSR. Pavel začíná mít problémy s kolenem. Z Ploské výhled na celé Gorgany, je to po trávě, jen to Pavlovo koleno... zlobí. Potřebujem se dostat na turbazu, podle mapy po cestě. Domorodci nevědí, pošlou nás špatně, ale nakonec babka v lese tvrdí, že to najdem. Cesta záhy mizí, 2,5 hodiny kaňoningu korytem potoka. Jsem rád, že to Pavel dobře nese, místama je to trochu přes čárku. Když nacházíme první strom uříznutej motorovkou, je vyhráno, jsme venku. Pěkný místo na soutoku dvou říček. Myjem se, perem, pohodový večer u ohně. V noci bouří ze všech stran, na hřebenech to musí být mazec.

Ráno střídavě prší a leje do oběda. Vyrážím sám na poslední plánovaný hřeben, který jsme měli jít, Pavel odpočívá a suší. Cesta po značce neznačce přes několik brodů, po značce ani památky. Na louce pod hřebenem problém, 3/4 hodiny hledám cestu, Vinetů stopuje, nakonec nacházím, za bouřky rozhoduju: nahoru. Na hřebeni kosodřevina po prsa, mokrá jak blázen, pod ní kameny, tato hřebenovka je tvrdý ořech, kousek dál mokré kameny, fouká, mlha, zima, žene se další bouřka. Po půl hodině vylívám vodu z bot a sestupuji. Potkávám sběrače hub, říkají, že v 20,00 jede gruzavik do Bystrice, jinak už celý týden nic. Po dohodě s Pavlem zahajujeme sestup a tím pádem odchod z hor.. Máme všechno mokré, je to trochu ukvapené rozhodnutí, ale dobrá šance. V Bystrici setkání s civilizací, binec, opilí domorodci, problémy, spíme za školou, rambajz.....

Od rána na cestě autobusem, připadá nám že to půjde, ale za tento den několikrát pochybuju, že to do 16,10 zvládnem do Užgorodu. Několik maršrutů, poslední nám ujede o 10 minut, takže taxík, šíleně předraženej, zkrátka tuší, že spěcháme. V Rachivu stíháme maršrut do Užgorodu, ale jede pomalu, v Mukačevu přeskakujem na rychlejší a jsme tam. V Michalovcích je autobus pryč, rychlíkem do Košic se sympaťákem Pavlem, tam to porvé nevychází, žádnej autobus nás nebere, odjíždí poloprázdný, ale zamluvený. Naštěstí lůžkovej vůz rychlíkem přes Ostravu do Bohumína a na Brno, končíme v Kostelci. Paráda, ale drahý. V Kostelci potkává Pavel bejvalý spolužáky z gymplu /vrací se taky z Ukrajiny/ bezva pokecáme a jsme doma.

Podle příručky to měly být hodně náročné hory a podle mne jsou. Nejsou hřebenové-skládají se z 5 hřebenů /4 z nich jsme ochutnali/ a natěžko je to docela oříšek i proto, že neexistuje solidní značení, po kamenech je to náročný s batohem. Navíc z východu se blíží civilizace, Ukrajinští zbohatlíci brzy najdou cestu jak se autama procpat do hor a začne to jak v Rumunsku. Dál: stavby chat /prezident/ odstartovaly proces, že každej pracháč chce mít chatu v Gorganech, Je to jen okraj, ale brzy to začne. Nicméně centrální Gorgany pryč od Bystrice jsou nádherný kousek, a přestože vrcholy jsou cca 1700m, tváří se to jak Tatry nad 2000. Zatím nedotknuté, obyčejní lidi jsou skvělí a ti hajzlíci teprv přijdou a budou čekat s nastavenou rukou.