Léto roku 2009 se stalo přelomem v mém pohledu na cestování. Vzhledem k mimořádné situaci v rodině jsem získal nějaké peníze a řešil otázku, jestli se podívat někam do světa – daleko, aby bylo na co vzpomínat. Rozhodování nebylo jednoduché, ale vzhledem k tomu, že se dcera Jana s manželem chystali do Chile, tak jsem se rozhodl, že pojedu s nimi. Začal jsem si vyhledávat informace o zemi, kterou jsem se chystal navštívit, skládal si mozaiku, ze které měl vniknout obraz časově nejdelší a nejvzdálenější výpravy v mém životě. Jak se blížilo léto, obraz získával konkrétní obrysy, včetně pocitu, že zkusím, jak chutná cestování „na volno“ bez přesných plánů, zkrátka, že se nechám vést. Plány se v průběhu roku měnily, jak na světlo pronikaly informace o konkrétních místech v Chile. Jižní oblast – park Torres del Paine postupně zmizel z nejvýše hodnocených lokalit pro návštěvu kvůli obrovskému počtu návštěvníků, které parkem každoročně prochází a problematické dopravě do této lokality. Jana s manželem Radkem přesunovali svoje plány více na sever a začalo se objevovat slovo Bolívie. Snažil jsem se to slovo ochutnat a přijmout ho za své. Při pátrání po internetu jsem objevoval názvy Salar del Ujuni, Salama, Tupiza, Potosí a z deníků předcházejících výprav se začal formovat plán cesty. Období před odjezdem bylo silně nabité očkováním, pořizováním vybavení a zařizováním věcí v zaměstnání. Přes výčitky, že nechám rodinu na vánoce doma samotnou, se odjezd blížil a najednou jsem jel autobusem do Brna, kde jsem nasedl do vlaku do Vídně, odkud jsme letěli.

Tak to byl pro mne trochu oříšek. Ne, že bych se bál, ale přelet přes oceán není úplně zanedbatelná věc. Aspoň, že v tom nebudu sám, Radek má nalítáno.

Letiště ve Vídni na mne zapůsobilo celkem příjemně, bylo celkem jasné, odkud poletíme a když se to těsně před odletem změnilo, nebyl to problém, který by mne vyděsil. Dvacet minut zpoždění ale způsobilo problémy v Paříži.

Terminál je velký, moderní, zdá se mi dokonce i přehledný. Máme málo času, většinu času používáme pohyblivé pásy, po kterých běžíme, což se nesmí. Po nervózní prohlídce nastupujeme do letadla, kde strávíme noc přeletem přes oceán.

Vystupujeme v Riu, kde na nás čekají pracovníci Air France hned u letadla, odvedou nás přes policejní kontroly do uzavřené haly, kde nás nechají 6 hodin čekat. Dál máme pokračovat s Tam airlines, ale nikdo si nás nevšímá, přestože za sklem, které nejsme schopni obejít, již nastupují cestující do letadla, kterým máme letět. Po docela zoufalé akci, kdy prostrkujeme naše potvrzení o zaplaceném letu skrz škvíru v uzavřených skleněných dveřích, nás nakonec pustí a nasedáme do letadla. Let do Sao Paula je klidný a krátký, nicméně v Sao Paulu nás vyženou z letadla, protáhnou přes bezpečnostní rámy, nechají čekat a znovu pustí do letadla, usadí na jiná místa a letíme. Letušky jsou přísné, vyplňujeme papíry a prohlášení, že nevezeme do Chile jídlo, semena rostlin a kdovíco ještě. Z oken je nádherný pohled na hory, které se pomalu utápí v soumraku.

Na letišti procházíme kontrolou, poslední oříšky částečně polykáme, zbytek vyhazujeme do koše za radostného přihlížení podivných týpků, kteří si naše blbnutí natáčejí. Pocit nic moc. Pak už se přes řadu pokřikujících nadháněčů na taxíky probíjíme na autobusovou zastávku a vyrážíme do nočního Santiaga vyhledat náš hostel Hostelling International, kde se ubytováváme na pokoji, kde jsme sami.

V Santiagu se cítím poměrně evropsky, hostel je fajn, jen společný pokoj je docela drahý. Procházíme město, nakupujeme, procházíme pěkný park ve čtvrti Santa Lucia, sbíráme informace v turistickém centru v parku. Kupujeme mapy ve vojenském kartografickém ústavu, ale později se ukáže, že mapy jsou hodně nepřesné. Nemusí se všechno podařit. Plánujeme aklimatizační výlet na Vulcano San José. Vyrážíme autobusem do San Gabriel. Čekáme na stop. Nakonec zastaví mladý Němec, který pracuje pro jakousi cestovku a jde se projít do Baňos Morales, kam míříme i my. Má mrňavé auto, vejdeme se tam s batohy jen s problémy, ale je to sympaťák, docela pokecáme. Je to daleko, jít to pěšky by byl mazec. Dále jdeme do kopce pěšky, je vedro, po opačné straně údolí jezdí náklaďáky do Baňos Molina, kde jsou doly. Odbočujeme do údolí k ledovci, spíme na pěkném místě pod velkým kamenem. Místo má vadu, kolem jsou všude zvířata, takže rezignujeme a vodu dezinfikujeme Aquasterilem. Druhý den vyrážíme do ledovcového údolí. Voda je kalná od jílu, na pití chutná stejně jak vypadá. Vystoupáme do 3125 m po sněhu. Vracíme se do stanu pod kámen. Ráno balíme věci a sestupujeme dolů. Po cestě nás míjí náklaďáky, nikdo ale nezastaví. V Baňos Morales mávnu na projíždějící auto, aniž bych sledoval, kdo to je a už se vezeme v policejním autě až na autobusovou zastávku (cca 20 km). Vracíme se do Santiaga, jíme v Macovi, je to málem nejlevnější varianta. Jízdenky na sever do Ariky už máme, takže jen přespat a ráno vyrážíme na 31 hodin dlouhou cestu na sever.

Je neděle a všude je zavřeno, obcházíme město, hledáme informace, ale nikde se nechytíme. Ubytování je celkem pěkné, bez snídaně, příjemní lidé. Jdeme na procházku k moři, jsou velké vlny, vítr a moře je studené. V pondělí už je v Conafu otevřeno, informace jsou ale mizerné, slečna neumí anglicky, ale vypadá to, že v tomto období se na Parinacotu nechodí, protože je tzv. Bolivijská zima (prší a sníh nahoře je rozbředlý). Autobusem odjíždíme do Parinacoty (lístky samozřejmě kupujeme až do La Pazu). Vystupujeme na křižovatce Parinacota (vesnice) 4 km, ve výšce cca 4300 m. S batohem na zádech cesta trvá asi 2 hodiny, neustále schází dech. Ubytujeme se v ubytovně dona Chosého, nikdo tam, pokoje vybavené pouze postelemi, pěkná jídelna, čisté záchody, dokonce teče teplá voda. V pokojích i v jídelně je zima, nelze zatopit. Platíme si večeři, poprvé mi docela chutná, je jasné, že jíme maso z roztomilých lam, které se pasou za okny. Přijíždí další turista, je to Švýcar, má na zcestovanou celou jižní Ameriku, hodně fotí, je tu pronajatým autem, prokecáme s ním příjemně celý večer. V noci přichází krize z nadmořské výšky. Srdce buší, hlava bolí, asi mám horečku. Vymýšlíme aklimatizační treky po okolí. Krajina je vyschlá, porostlá pichlavými keříky, každý kopeček umí potrápit. Pátráme po tom, kdy pojede něco dolů, ale vzhledem k svátkům (vánoce) to vypadá, že za dlouho. Vyrážíme na vyhlídnutý kopec Guani guani (5099 m). Výstup je docela náročný, v sedle cca 4950m končím, Jana s Radkem jdou výš. Sestupujeme na silnici, kde nás trefí nejhorší bouřka, jakou jsem potkal. 5 km v krupobití už jsem zažil, ale ne na planině, kde se není kam schovat, kolem nás práskají blesky jeden za druhým. Večer jsme dost zdecimovaní, Radkovi je špatně, já ztrácím chuť k jídlu a to je docela špatné znamení. Další noc s výškovou nemocí, rovnají to 2 brufeny. Radkovi je hůř, vyhlížím auta, která by nám pomohla dolů, v poledne se podaří. Francouzská turistka je ochotná nás přibrat do auta a odvézt dolů do Ariky, potřebujeme si všichni odpočinout od nadmořské výšky. Cestou se stavíme na jezeře Chungará, pak kolem geoglyfů návrat do Ariky. Noc v hotelu Sunny Days. Hotel se mi moc líbí, fajn majitel, společná kuchyňka poprvé za celou dobu (a taky naposled) se v klidu a dobře navečeřím. Spěcháme pryč do La Pazu.

Cesta na La Paz podruhé, tentokrát přejezd hranice, před La Pazem liják, rozbahněné ulice, vystupujeme na autobusovém nádraží do kouře z autobusů. První noc v hotelu Continental. Druhý den procházíme La Paz, stěhujeme se do mnohem lepšího „bacpackers“ – batůžkářského Point hotelu. Čisté záchody, společná cimra pro 6 lidí, kteří se kolem nás střídají, číšník si dovede na noc hysterickou turistku, prožívám to s nimi společně, je to celkem nic moc. Ale velká společná místnost je zajímavé místo, kde se setkávám s různými cestovatelskými týpky. Připadám si tu trochu nepatřičně, nikomu není víc než 30. Procházíme město, je to zvláštní, líbí se mi mnohem víc než Santiago. Každodenní bouřka spláchne odpadky na nevábné hromady, které v noci někdo uklidí. Nemají na to moc času, město usíná kolem 3 hodiny ranní, ale ráno v 5 už se probouzí stovky prodavačů s obrovskými balíky na zádech se rozsazují kolem úzkých ulic, kterými proudí stovky taxíků, mikrobusů. Hromadná doprava je nahrazena mikrobusy, které přejíždějí odevšad kamkoli, v otevřených dveřích stojí děti a křičí, kam jedou. Učíme se to použít, stojí to pár fifníků. Každých 50m jsou veřejné záchodky (baňos), úroveň je nevábná, ale je to obrovská výhoda. Průvodce nedoporučuje pít vodu z vodovodu, je sice hnusná, ale piju ji, bez větších problémů. Obcházíme cestovky, v plánu máme Death road – ne kole ze 4640m La Cumbre do Yolosa 1295m po hraně údolí, informujeme se na Ojos de Salado (6880 m), znamenalo by to nezanedbatelné výdaje, cesta už není úplně bez lezení (ve sněhu, kousek po skále). Myslím, že Radka to dost mrzí, že volíme Death road. Je to docela příjemný zážitek, při pohledu na fotky, nebo internet to vzbuzovalo větší respekt, ale moc se mi to líbilo. Kola kvalitní, dobrý servis, horní část cesty po silnici s pěkným výhledem, adrenalinová část nad srázem je bohužel zahalena mlhou, dole nad pralesem už zase čisté výhledy. Další den se necháme vyvézt do El Alta, výhled na La Paz je parádní, trh je zážitek, taxikář se chová dost opatrně, což signalizuje, že je třeba si dávat bacha. Později v Potosí se dozvídáme několik vydařených historek o okradených turistech v Altiplanu. Při sestupu do La Pazu vidíme spoustu scén ze života lidí v La Pazu, nahlédneme do domů, pohled zhora na město je parádní. Centrum města je upravená centrální ulice, hotely, drahé kavárny a uprostřed parkový pruh, dojem evropského města je naštěstí jen povrchní, všude je spousta čističů bot ve věku od 10 let do 60. Posílám fotku z centrální La Pazské pošty do práce, přichází s razítkem Olomouce ;-((. Muzeum del Art se mi moc líbilo, jen mi vadila část, kde byly obrazy současníků a Che Guevary - ten je tu velmi populární, místo, kde ho údajně zastřelili v pralese, je populární turistická atrakce.

Přijíždíme nočním autobusem z La Pazu, hned se ubytováváme v hotelu Koala, v pokoji máme volnou postel, kde se za týden vystřídá česká holka, borec z Nového Zélandu a Angličan – mistr světa. Holka je celkem zvláštní, do Potosí si odskočila od své party z Tupizy na návštěvu dolů. Studuje antopologii, má sježděnej svět, je z Prahy, vegetariánka. Vypadá to, že je z prostředí, kde peníze nejsou problém. Angličan je celkem vostrej hoch, tváří se jako by všude byl dvakrát, není mi moc sympatický. Silvestr v hotelu je ve znamení party z Argentiny, baví se dobře, hulákají až do rána. Vystupujeme na Cerro Rico. Výška 4960m je na Internetu, zjišťuji, že hora mívala 5100m a v průběhu těžby stříbra a zinku – od 16. století, klesla o blíže neurčenou hodnotu. Cesta je v kamení, nakukujeme do vchodů do dolů, které jsou kolem každé cestičky. Pohled na nejvýše položené město na světě (4060m) je působivý. Vstup do dolů si nenecháme ujít. Přímo v hotelu si objednáme prohlídku. Doly jsou tu od 16.století. Od roku 1545 se tu doluje stříbro, ktreré je nyní již vytěženo, nyní se již těží zinek. Návštěva dolů je silný zážitek. Před vstupem kupujeme na trhu dárky pro horníky. Je možné koupit dynamit, zápalné šňůry, koku, 96% alkohol, pálený z kaktusů. Pak už jdeme do chodby, která je vysoká místy jen 160 cm. Zborcená výdřeva, světlo z čelovky, nedostatek vzduchu, prach, teplota nad 30°, to jsou kulisy, v kterých se setkáváme s horníky, kteří pomocí sekáče a kladiva vytvoří díru pro dynamitovou nálož. Po odpálení nechají hodinu plynům na rozptýlení, naloží horninu do pytle na záda a cestou, se kterou mám plné plíce problémů nalehko, vynáší horninu ven, aby ji mohli prodat. Každý den pro ně začíná žvýkáním koky, jinak nejí, nepijí do konce směny. Ve věku cca 35 let umírají na silikózu plic, začínají brzy, často ve 14 letech. Ke konci prohlídky jsem se nepokrytě těšil, že už budu venku. Velmi silný zážitek, včetně obdarování ďábelského bůžka (Tío), kterému patří všechno stříbro a ruda, která se doluje. Po návratu z dolů se mi dělá zle, ráno mám zánět hrtanu, nemůžu polykat, mluvit, dýchám s potížemi. Jana mi nasazuje antibiotika, do konce výpravy mám už problémy s dechem, nehledě na nadmořskou výšku.

Noční autobus do Ujuni je celkem příjemný, budím se uprostřed kaňonů, krajina se mi celkem líbí, později sjedeme opět do nehostinné pouště, uprostřed které leží Ujuni, město, které kromě náměstí nemá vůbec nic. Hostel Marith mi zanechal pouze vzpomínku na čtverečkovaný strop, bíle natřené stěny, je mi zle, v noci pod peřinou kašlu, nemohu polykat, nehledě na antibiotika dostávám strach. Situace se naštěstí lepší, objednáváme si třídenní výlet na Salar del Ujuni u Tito tour za cca 60$ + 25$ denně za průvodce, který umí anglicky. Vyrážíme, s námi 3 Španělé, velmi příjemní turisté ve věku nad 30. Hřbitov lokomotiv hned za městem je zajímavé místo, když si člověk nevšímá plastových tašek a odpadků, které jsou všude kolem v míře neobyčejně bohaté. Po odjezdu z „train cementery“ měníme jeep, nejde mu řazení. Vjíždíme na Salar de Ujuni. Solná pláň má rozlohu 10,5 tisíce km2 (7 x menší než celá ČR), leží v nadmořské výšce 3650 m. Zastavujeme na okraji pláně, kde je trh, okukujeme první stavby za soli a a průvodce Gonzalo si mne získává svými znalostmi a příjemnou povahou – „no problemo amigo“ je jeho oblíbená věta a možná i životní postoj. Vjíždíme na solnou pláň. Užívám si pohled na lesknoucí se plochu, hory na horizontu jsou vzdálené a vyrůstají jakoby z ničeho. Kolem sviští parta motocyklistů, užívají si volnost po svém. Hotel del Sal se myslím jmenuje hotel postavený ze soli, kolem jen bílá pláň, jsem naprosto mimo, je to něco, co nejsem v tu chvíli pojmout ani hlavou ani ostatními smysly. Pouští dojíždíme k ostrovu Isla del Pescado, je to rezervace, bohužel je tu dost lidí. Tisícileté kaktusy tu rostou na kamenitých stráních, nahoře je údajně plošinka, kde bývalo Aymarské obětiště. To místo má atmosféru. Žene se bouřka jeepy odjíždí, lidí ubývá, kradu si ještě chvíli pro sebe na skalisku, kde pozoruji mraky a snažím se zapamatovat si pocit naprostého úžasu. Přiznám se, že pocit, který jsem zažil na solné pláni pro mne byl natolik silný a unikátní, že si ho budu pamatovat po celý život. Spíme v hotelu, postaveném ze soli, ráno si přivstanu, abych viděl slunce vycházet nad Salarem. Vyrážíme dál a chvilková nepozornost řidiče jeepu je zaplacena obrovskou ranou, náš jeep končí v korytě potoka, které křižuje silnici. Přední okno vozu rozbije hlavou Gonzalo, Jana mu vytahuje sklo z rozbité hlavy, řidič má asi vyražené zuby, my jsme v kabině pomačkaní, propletení, potlučení. Auto nemůže pokračovat, kontrolujeme škody – dopadlo to naštěstí pro nás dobře. Radek i já máme rozbitou hlavu, všichni máme potlučené nohy. Vážnější je poranění hlavy průvodce. Po odeznění šoku se opět horší moje situace s dechem, ale za pomocí prášků to nějak rozháním. Čekáme 5 hodin na nové auto, čas se vleče, řidič i průvodce odešli po cestě, jsme sami. Zajímavý pocit. Potom přijíždí řidič s mechanikem, nové auto s řidičem a cesta může pokračovat. Jedeme dále krajinou kolem Salaru, zastavujeme se u laguny Chiarcota, kde vidíme první plameňáky, laguny Hedionda, zastávku máme taky u Arbol de Piedra, obrovského kamene, připomínajícího zkamenělý strom. Bohužel se již stmívá, takže fotky jsou trochu jiné, než na reklamních fotografiích. Pak už vstupujeme do oblasti laguny Colorada (4200 m.n.m.). Platíme nehorázné vstupné 150 boliviánů za vstup do národního parku a po tmě hledáme ubytování. Hotelů je zde velké množství, setkávají se tu turisté jak z Bolivijské, tak Chilské strany. Ráno vstáváme brzy, odjíždíme si užít lagunu bez lidí. Laguna je typická svojí železitě červenou barvou, mikroorganismy které v ní žijí, tvoří potravu pro plameňáky. Červená barva se střídá se zelenými řasami, krystalickými minerály boraxu, hořčíku a sodíku, sytě modrou vodou a místy, kde je nahromaděná žlutá síra (s typickým zápachem). Spolu s lovícími plameňáky, lamami a mohutnými vulkány v pozadí je celý pohled kouzelný a téměř nepopsatelný. Za lagunou se zvedá vulkán Licancabur (5960 m), cíl Radka a Jany po skončení vyjížďky autem. Vyrážíme do hor, kde po přejezdu průsmyku v nadmořské výšce cca 5000 m vjíždíme do údolí gejzírů, snové krajiny z jiné planety. Za zvuku šplouchání jako v obrovské míchačce na beton vyletují z kotlů kusy horkého bahna, vše obklopují bublající jezírka v šedé i oranžové barvě, do nosu vniká sirný zápach. Nádhera. Opět si užívám toho, že zde kromě nás nikdo není a fotím. Po zastávce a koupání v malém a příjemně teplém termálním jezírku se vracíme k Laguně Colorada, kde se loučíme s řidičem a sympatickými spolucestujícími.V poledne jsme ubytovaní v refugiu pod Licancaburem. Jana s Radkem si domlouvají průvodce na Licancabur, shání daší účastníky. Ve 2 ráno oba odchází, v 6 se Jana vrací, předávkovala se kokou a je jí špatně. Radek se vrací kolem poledne. je unavený, ale spokojený. Odjíždíme okamžitě autem do Ujuni, cestovka nám vrací 50$ za nefungujícího anglického překladatele. Spíme v hotelu El Cactu, v 6 ráno vyrážíme autobusem do Tupizy.

Po rozednění se míra nepohodlí v autobuse zvyšuje, jedeme za denního horka, prach mi dává zabrat, později v horských průsmycích se přidává strach, protože cesta je prašná, bez obrubníků, řidič má za tváří žvanec koky a jede s rudýma očima. Vedle kol se otvírají srázy. Nespím, dusím se, cesta je pro mne celkem krušná. Příjezd do Tupizy je vysvobození, přijíždíme kaňonem, který by mne asi jindy nadchl, ale nemám na to, být nadšený. Ubytováváme se až v druhém hotelu v pořadí – Mitru. Je to se snídaní, v hotelu je bazén, pokoje máme ale hned u hajzlíků, není to nic moc, zachraňuje mne kabelová televize, na pokoji koukám na “ačebeo“, což je HBO ve španělštině. Je mi pořád blbě, nelepší se to. Larvím se na pokoji. Objednáváme tzv. triatlon – prohlídka kaňonů autem, projížďka na koni, downhill z místního kopce dolů do města. Za cca 100 boliviánů slušná cena. Akce je vydařená, zavezou nás na opravdu pěkná místa, rudý kaňon, zlatonosná řeka San Juan de Oro, krajina jak z kovbojek. Vyjížďka na koni je pro mne po delší době opět příjemný zážitek nehledě na to, že na koni neumím, bavilo mne to moc. Sjezd na kole byl příjemný, jen kolo byla herka, brzdy jsem si ještě spravil, ale šlapka, která mi upadla dole, byla hrozbou po celou dobu. Další den si jdu na krátkou procházku do kaňonu poblíž, je to moc pěkné. Po nezdařeném pokusu sehnat lístky na vlak, rezignovaně kupujeme záhadně předražené jízdenky na autobus a odjíždíme zpět do Ujuni. Do Calamy, kam chceme, z Tupizy nic nejede. Je to trochu blbinec, vracíme se na sever, abychom mohli jet na jih (přibližně). Spíme v hotelu Marith, kde už jsme spali, tentokrát je to noc velmi krátká, ve 3 vyrážíme autobusem na hranice. Na hranicích je to klasika. Úředník si řekne o jasný úplatek, pak čekáme, autobus přejede do poloviny vzdálenosti mezi Bolivijskými a Chilskými hranicemi, zastaví a 2 hod čekáme na autobus z Bolivijské strany. Přesedáme a nepříliš dobře naladění přijíždíme do Calamy.

Po příjezdu do Calamy zjišťujeme, že dostat se na exkurzi do dolů je docela složité, musíme čekat 2 dny. Nakonec je čekání odměněno docela silným zážitkem. Důl je obrovský, auta, která vozí horninu uvezou naráz 50 t, mají pneumatiky vysoké 3,6 m. Důl je díra do země 1 km hluboká, 4 km dlouhá. Hned tak něco takového člověk neuvidí. Přejíždíme do Santiaga, cesta autobusem bez klimatizace je docela krušná a dlouhá. V Santiagu ověřujeme, že letenky na odlet jsou OK a vyrážíme vlakem do národního parku Siete Tazas, což je 2 hodiny vlakem a 2 autobusem od Santiaga. Projíždíme údolím, kde je tisíce turistů (sezóna už začala), autobus skřípe na polní cestě a na závěr nás vypustí v Parque Inglés, kde nám nezbývá než zaplatit za pobyt a přespat v kempu Conafu. Poprvé se setkáváme s popularitou Čechů v Chile (před 2 roky vypálil český turista obrovskou oblast v národním parku Torres del Paine). Pracovník Conafu neustále opakuje „žádný oheň“. Moc tomu nerozumím, v kempu všichni seděli u ohně, my jsme ho raději nedělali, jeden nikdy neví… Ráno je krásně, do stanu se potichoučku vplíží parádní sklípkan, což se Janě docela nelíbí (aspoň se tak vyjadřovala). Vyrážíme do parku, kde už naštěstí potkáváme minimum lidí. Stoupání je celkem náročné, s batohem mi to moc nejde, vystoupáme k vodopádu Salto de India, kousek od něj spíme v refugiu na El Bolson. Druhý den nalehko stoupáme k Laguně las Animas. Kupodivu po mnoha dnech nemám dýchací problémy, snad proto, že v údolí jsou stromy, je dostatek pitné vody z potoků, krajina se mi líbí. Nicméně výstup je docela náročný, sedlo je ve 3000m, je tam sníh, ale laguna je nádherná. Nikde nikdo, teplá voda, na okolních kopcích sníh, moc se mi tam líbilo. Loučíme se s národním parkem, setupujeme k autobusu a vracíme se do Santiaga. Cestou projíždíme vinicemi kolem Moliny, kde se pěstuje údajně nejlepší chilské víno – rodinaTorres má zvuk i u nás. Pravda je, že na to víno bych si asi musel zvyknout, dovezl jsem domů lahvinku Cabernetu a na první pokus jsem si jí neužil, totiž moc mi nechutnalo. Možná, že jsem zvyklý na lehčí vína z Čech a musel bych si zvyknout. Zbývá nám jeden den, vyrážíme do Valparaisa. Zajímavé město, líbí se mi systém ascensorů – výtahů, kterýni si můžeš ulehčit výstup na okolní kopečky Valparaisa. Je to araktivní město s velkým přístavem, jeden den na prohlídku je málo. Aspoň jsme si dali v rybí restauraci smaženou rybu (byla výborná) a rybí polévku ze všeho, co moře dává (tak tu jsem nedal). Před odjezdem si ještě lehce zadivočíme, ztratím se Janě a Radkovi a zase se najdu – sejdeme se na autobusovém nádraží. Noc v hotelu v Santiagu je už poslední, nicméně tentokrát mne řev pod okny budí, na letiště jedu docela nevyspaný.

Ráno vstáváme brzy, abychom měli rezervu na zabalení báglů do průhledné fólie a odbavení. Domluvený taxík nás v klidu a s rezervou dováží na letiště a tím poklid končí. Fronta je dlouhá a nehýbe se, pracovníci Tam airlines zřetelně zápasí s nefunkčním informačním systémem a čas neúprosně běží. V okamžiku, kdy nás propustí dovnitř ke kontrole, je zřejmé, že lítáme v průšvihu. O průchodnosti pasového odbavení si můžeme myslet co chceme, funguje jen jedno okénko a fronta se kroutí v mnoha záhybech. To nemůžeme stihnout ani náhodou. Vytváříme skupinku 6 pasažérů Tam airlines, reptáme, ale je nám to k ničemu. Objevuje se celkem sympatická pracovnice od přepážky, čeká s námi, vysílačkou komunikuje s někým v letadle a je jasné, že na nás čekají. Nicméně frontu vystojíme celou, fofrem prohlídky, a pak běžíme přes celý terminál k nejzazšímu východu. Slečna v uniformě běží s námi(!) na svých vysokých podpatcích a vypadá, že jí situace moc netěší. Dobíháme do letadla se zpožděním, za námi se zabouchnou dveře a rolujeme k odletu.

Protože pro nás nemají místa v turistické třídě, letíme v business class. Pohodlíčko. V Sao Paulu opět ven, chilské peníze nám mění pouze na brazilské. Nad Sao Paulem vlétáme do turbulencí, chvilku to s námi celkem hází. V Riu se opakuje situace jako při příletu, končíme ve stejné hale, ve stejné situaci, nikdo se o nás nestará. Protože tu nejsou žádné směnárny, tak chodíme do Freeshopu po jednom a platíme posledními zbylými brazilskými penězi, vrací nám dolary. Čas běží, asi 2 hodiny před odletem ve mně buchnou saze a vyrážím za pracovníky letiště. Přes řadu podivných bezpečnostních přepážek se dostávám k chlapíkovi, který umí lámaně anglicky a udělá naprosto šílenou věc. Provede mne v tričku, bez zavazadel, do letištní haly k okénku Air France. Tam mne nechá a zmizí. Následuje celkem vzrušená debata, kde oni mi tvrdí, že budu muset zaplatit letištní taxu 30$. Jenže já nemám peníze ani vůli na toto přistoupit, paní mi neustále opakuje, že oni o nás ví, a opakuje "no stress, no stress". Podle mne tady taky začíná problém s našimi zavazadly, nějak se jich nemohou dopátrat. Nakonec získávám boarding pasy a velmi nepěknou cestou se opět vracím zpět do haly, kde na mne čeká Jana s Radkem. Cesta ven z terminálu byla jednoduchá, zpět to šlo hůř, docela jsem si užil podivných pohledů a zamračeného sledování od týpků, z kterých mi běhal mráz po zádech. Cesta letadlem byla úžasná, zvlášť mne potěšila kvalita jídla. Po chilsko-bolivijské dietě jsem se na nabízený tác, na kterém se na mne usmívala miska salátu, kousek kvalitního sýra, ohřátý beef, kompot, dobrá káva a malá lahvička ucházejícího červeného vína, vrhl jak žralok. Z nabídky filmů jsem si vybral This is it a cítil jsem se v pohodě.

Tentokrát je času dost. Všude je cítit obava z teroristů, dokonce potkáváme vojáky se zbraněmi. Z odletového místa nás převáží autobus na druhý konec letiště, nastupujeme do letadla a hurá do Vídně.

I při cestě zpět se Vídeň jeví přátelsky, stíháme vše, jen naše batohy nedorazily. Zůstaly v Paříži a protože nejsem zkušený cestovatel, trochu mi to kalí pocit z návratu. Na nádraží na nás čeká Radkova sestra Lenka, má pro nás pivko a bagetu, dáváme kafe a sladkou buchtu, nasedáme do vlaku a stíháme rychlík do Brna. Začíná na mne doléhat změna klimatu, v Santiagu bylo 30°, tady je -18°, to je rozdíl. Vystupuji v Brně. Mám zaplacenou jízdenku Student agency, ale mám hodinu času. V nádražní hale je kosa jak venku, jdu na procházku, noční Brno pro mne vždy mělo svůj půvab, procházím si uličky až na Českou. Ještě to tu poznávám. Promrzlý nastupuji do autobusu, cesta je fajn, teplo, kafe, v Jihlavě na mne čeká kamarád z práce a už vystupuji do zimního království před domem. Holky na mne čekají všechny tři - pejsek Kira čeká v předsíni, kam normálně smí jen na chvilku. Venda s mamkou si nechtějí nechat ujít, jak mne bude vítat. Nevím koho objímat dřív, do toho pes, který po mně skáče jako by mne chtěl povalit, mám knedlík v krku, nějak nemůžu mluvit, a tak jen drbu psa a opakuji, že jsem konečně doma.

Skončila dlouhá a náročná výprava. Viděl jsem věci, na které se nezapomíná. Latinská Amerika je úžasná země, má svoji chuť, vůni a obrázky z Bolívie mi z paměti již nikdo nevymaže. Nevěřil bych, že mi pohled na bílou pláň Salar del Ujuni vezme dech, atmosféra ostrova Isla del Pescado se mi tak silně vryje do paměti. Snad nejsilnějším zážitkem pro mne byla návštěva dolů v Potosí. La Paz mi učaroval svou atmosférou, na kterou navázala Death road, i když z tohoto cyklistického zážitku jsem měl původně větší respekt. Možná, že jsem si myslel, že to bude víc dovolená a trochu míň výprava, ale myslím, že že každá cesta je taková, jakou si ji uděláš. Tuto cestu mi trochu zkomplikovaly zdravotní problémy, ale ty jsem vyřešil díky tomu, že Jana nenechala nic náhodě, a když šlo do tuhého, tak měla antibiotika po ruce. Jak odplývá čas, začínají blednout nepříjemné momenty, které se na cestě vždy vyskytnou a zůstávají vzpomínky, které se dobře vypráví nad sklenicí dobrého pití všem, kteří chtějí poslouchat. Takže na úplný závěr: děkuji Jano a Radku za silný zážitek, který bych bez Vás nerealizoval, děkuji francouzské turistce v dodávce, která mne přesvědčila, že dobří lidé jsou všude a odvezla nás z Parinacoty do Ariky, když nám bylo zle. Děkuji průvodci Gonzalovi na Salaru, že mi předvedl neodolatelnou větu: „No problemo, amigo in a five minutes it will be OK“ v okamžiku, kdy to tak nevypadalo. Děkuji mojí ženě Marušce, že se v době, kdy jsem se toulal kdesi po poušti starala o moji matku, která byla v nemocnici a dětem, že ji pomáhaly v době vánoc přežít období svátků v pohodě. Děkuji všeobjímající síle, že jsme se vrátili zdraví a bohatší o velmi silnou zkušenost.