20,35 Jihlava-Student agency parádní cesta, občerstvení, klimatizace, 21,40 Brno, přesun na Zvonařku přes Vaňkovku, 23,00 problémy dostat se do busu, pohoda, v Michalovcích vystupujeme v 7,10.

Ráno: V Michalovcích potkáváme známé z Fagaraše-vlasatej kluk s holkou, v 7,35 odjezd do Vyšného Německého, lístky jsme vyplnili jen na půl, sprďan na ukrajinské straně, začíná hic. Autobus stojí cca 2 hodiny na hranicích 11,20 Užgorod. Dobrá výměna 80 doláčů kurs 1:5. Maršrutka nejede do Jasini, ale do Rachivu, známí odjíždějí. 12,10 nasedáme do linkového autobusu, což se ukazuje jako velká chyba. Hrůza: řidič v průběhu cesty zvyšuje cenu, bus staví všude-v Jasini jsme 19,10 nikdo nás nechce vzít-průser ala Rumunsko. Za pět gr do Lazeščiny s borcem který dělal v Česku, za 20 gr na turbazu pod Goverlou. Z počátku se to zdá být moc, ale cesta cca jedna hodina, za vstup do parku 1den a dvě noci 23 gr. Na turbáze mraky lidí, stan stavíme na pozemku lidí, kteří nás dovezli. Spát!! Koupel v potoce z kterého pijem?! Večer zpěv z chaty.

Ráno: 7,00 vstáváme, balíme mokrý stan (je hezky), snídáme vánočku, zpěv, 8,00 vyrážíme, volíme cestu přes sedlo-má být méně náročná. První půl hodiny hroznej krpál po hlinité cestě. Postupně lesem na louky, pak je vidět Goverla. Pod sedlem krásnej pramen, nemusí se tahat voda. V sedle (1850) schováváme perfektně pod šutry batohy (opravdu nebyly vidět). Goverla po lehku nahoře hroznej binec a spousta lidí. Rychle zdrháme, pod sedlem na pěkném táboříšti 1 hodinu odpočinek, oběd. Po cestě klesáme na 1650, první setkání se strážci parku, snaží se nás smeknout, abychom znovu zaplatili. Meleme pořád dokola že máme zaplaceno a máváme papírem, který je vůbec nezajímá. Po chvíli toho nechávájí a nabízí odvoz na Pietros - neberem. Po celkem slušné cestě po vrstevnici nacházíme vybudovaný přístřešek, u něj hroznej binec (to se jen tak nevidí). Jdeme pod Pietros a pořád máme vody dost, ale když chceme tábořit-problémy. Kolem jde parta mladých ukrajinců s učitelem, tváří se že to znají a tvrdí, že voda nebude, učitel nabízí vodu z ovčí ohrady (žloutenka jak bejk). Po chvilce hledání výborné tábořiště a puklinový pramen. Končíme slunko nám dalo zabrat. Vaříme, mouchy útočí. Nebýt únavy Pietros by byla paráda. Nikdo tam není a asi je hezčí než Goverla (později taťka lituje).

Ráno: rozhodujem, že Pietros nedáváme a v 8,00 na cestu. Vody je překvapivě dost (foto). Vojenská cesta vede pod hřebenem, je to pozůstatek ruské socialistické turistiky. Potkáváme tři pěkná tábořiště a dva chlapíky z Běloruska, kulometnou ruštinou dlouhý rozhovor (první zmínka o pohoří Gorgany o kterém ještě uslyšíme). Radí sestup do Kvasů cestou ze sedla krátkým sešupem. Netrefujem cestu a berem to po zadku po stráni 80 výškových m a je to síla. Narazili jsme na cestu - cestou camp a dvě ruské výpravy jdou nahoru. Druhá z nich nám po dotazu, jestli se dá koupit chleba dává dva bochníky. Kvasy-máme toho plný zuby, je hic v Kvasech míjíme zbořeniště továrny, kde hoří petky, hroznej smrad. Sedíme u silnice na zastávce, ukrajinští autobusoví výletníci mají piknik u silnice. My nemáme co. Taťka přináší 1 l ukrajinského piva, a sprite (studený). Do 14,40 odpočíváme a sledujeme cvrkot na silnici. Za mostem pramen minerálky, půl hodiny fronta, vzdáváme. Zastavuje český autobus-cyklo výprava chtějí jet na Pietros. Kazíme jim to pesimizmem, odjíždějí kdo ví kam. Vyrážíme kolem říčky po cestě-plán budem se jí držet. Brzy končíme v pr.. a v říčce. Kolem salaše strmě na opačném břehu za 1,3 h parádní tábořiště, Pavel odmítá poslušnost tváří se pesimisticky (foto). Nádhera, koupačka, odpočinek vaříme.

P.S. z piva se taťka silně po.... V noci za tmy řev- Ukrajinci jdou dolů po tmě? Nalití? Jsme ticho-odchází. Viděli jsme krkavce-bomba.

Ráno: drobně prší, odkládáme odchod o 1 h. 8,30 sluníčko vykoukne, balíme a vyrážíme. 200 metrů za tábořištěm začíná šílený krpál, bohužel cesta míří pryč od potoka. Rveme to 2h nahoru, dorážíme na okraj poloniny (ovce), v mapě nic nesedí, později zjišťujeme, že jsme vyšli v paďousích. Po úbočí hledáme cestu k salaši. První chyba: uvěříme ovčákům. Radí nahoru, trávou se motáme do hrozného kopce, snižuje se viditelnost. Po hodině narážime na cestu, která míří špatným směrem, ústí na jinou, která míří přibližně správně. Dostáváme se do mapy, potkáváme Rusy, radí směr na Bliznici zabočit nahoru na hřeben (druhá chyba, tentokrát fatální). Bohužel jsme poslechli, hajzlici nás chtěli zabít. Začíná časově neohraničený výstup v mizerné viditelnosti v trávě v sílícím dešti(sedm bran pekla)-copyright Pavel. Na azimut trefujeme Bliznici, ale je zima a lije čím dál víc. Viditelnost deset metrů, směrovky míří směr sebevražda a na druhou stranu 20 km neznámo. Vidíme hranu skal a pod ní nic. Potkáváme Rusy, které vede chlap s prutem, vůdce. Jsou oblečeni jak na letním lehkém výletě. Máme toho plný kecky od rána jedem na tatranku a kus čokolády. Vyrážíme znovu na Bliznici a sestupem po hřebeni dolů (zítra zjistíme, že jsou to zuby Bliznice). Počasí se nelepší nicméně za hodinu dorážíme na turbázu Dragobrat. V kafebaru kterej vypadá jak Mcdonalds si dáváme čaj, kafe, švestkové kynuté knedle a ožíváme. Kupodivu jim nevadí že se zouváme a vyslečeme a vše rozvěšujeme po židlích. Kromě číšnice a dvou dělníků jsme tam sami. Platíme 43gr. Stavíme stan na vyhrazeném tábořišti, sušíme, pivo Oboloň. Pavel limonáda Oboloň. Hrozný bublinky jako rychlý špunty. Počasí nic moc, uvidíme zítra.

Ráno: slunko svítí na stan, testujeme místní hajzlík-dřevěná turecká kadibudka. Sušíme kontrolujeme casualities-t-levé koleno P-puchejře, bůh ví jestli nám bude stačit lepení. Jsme hodně jetí, vyrážíme v 10,30. Doma jsme koupili vynikající opalovací mlíko (antialergický bez chemických přídavků). Testujeme ho, Pavel se nádherně osypal-zyrtec a jdem. Po sjezdovce katastrofálně rozryté úpravami terénu (s tím si příroda snad ani neporadí), cestou prohlídka švýcarské rolby (kdo ví kterej milionář to koupil), vyrážíme na hřeben. Je to paráda. Baštíme čtyři krajíčky chleba za 1,2 gr , Pavel mapuje, taťka se veze a sestupujeme k nádhernému jezeru cca 1600 m. Potkáváme Ukrajince Igora (syn Vitalij šachista jezdí hrát do Německa, asi bedna), kteří to tu znají, jsou tu snad po několikáté. U jezera odpočívá maďarská parta, s kterou jsme jeli v autobuse do Jasini. Vypadají že toho mají dost, nicméně kašlou na cestu a odcházejí kolmo vzhůru. Krásný letní den. Po nalezení tábořiště bleskově balíme stan, protože přijíždí náklaďák(gruzavik) opilých neagresivních Ukrajinců, kteří cca 3 hodiny pařej, řvou a ráchají se ve vodě. Taťka hledá tábořiště, Pavel se s nimi bratří (opakuje stále dokola nerozumím a tak si perfektně rozumí). Jdem na jiné místo kousek od jezera, puklinový pramen, potůček a Woodhange (viz foto). Pavel vypadá spokojeně, vydařený den. V noci kosa-taťka krize s kolenem.

Ráno: sluníčko svítí, sušíme. Spali jsme u druhého největšího ledovcového jezera Zakarpatské Ukrajiny. Šlapeme po sluníčku hřebenovku. Zpočátku pohoda. Začíná chybět voda. Cesta se horší, mapa přestává odpovídat. V sedlech koně. Jinak ani človíčka. Správné rozhodnutí u Ungarjasky odbočujeme na Tempu a zase chyba: dotaz u ovčáka na cestu, posílá nás do paďous. Naštěstí vysílač, má vodu, mluví česky (dvacet let na Mimoni). Láme nás abychom spali u něj a radí nechodit do Usť Čorné, sejít do Krásnoj. Cesta vypadá jak černá sjezdovka(možná hůř). Pod vysílačem zapínáme mobil a za dva telefonáty cca 2 min. později platíme 260 kč. Sestupujeme dolů, na louce zastavujeme, je toho dost a poměrně pracně hledáme zdroj vody, i když nám to bylo vysvětleno. Chlap tvrdí, že bude lejt a už to tak vypadá.

Ráno: 4,39 probuzení z klouzavé noci. (Celý den spoustu haluzí-míněno šťastných náhod) neublížili jsme si při prakticky kolmém sestupu do údolí. Pršet začalo až když jsme se u zastávky na bus schovali v budce, do které téměř nepršelo. Autobus nejen že přijel, ale jen o 25 min později a hlavně jsme si sedli a bez nehod (měl něco s brzdami, takže to nebyla úplně sranda) jsme se dostali do odporného městečka Tjačiv. Počasí bylo hnusné. A zde nás po 15-20 min. čekání česky mluvící(!) Češka(!!) nasměrovala do maršrůtky, směr Užgorod. A již za 4 hodiny jsme tam byli (cesta tam autobusem trvala 8 hodin). Na hranicích jsme po cestě do Michalovců strávili pouhé 2,5 hodiny :). Prodávali tam čapovanou kofolu a místní nádražní hala je krásná botanická zahrada kde se Pavel od 17,00 do příjezdu autobusu (19,20) larví :). Cesta zpátky autobusem plným Ukrajinců mířících do Čech za prací nebyla nic moc. Brzo jsme se však dostali do Brna, odkud jsme už luxusním Student agency dojeli domů (skoro). Tak to byl konec našeho dobrodružství. Tak lovu zdar a možná zase za rok (asi Gorgany).