Vzhledem k domluvě s účastníky zájezdu z roku 2011 - Vilcan/Retezat jsem zvolil opět Kudrnu. Plán byl jednoduchý: s Dodou a Komárem (průvodci) vyzkoušet zájezd, který oni dva naplánovali. Balkán je pro mne neznámá, chtěl bych to vyzkoušet. Asi mi tam bude teplo, ale to je vyváženo relativně stabilnějším počasím.

Se Student agency vyrážím do Brna s 1,5 hodinovou rezervou - další by dojel naknop a to si nedovolím. Na Zvonařce si krátím čas pozorováním zájezdů, které díky Cyrilometodějskému volnu odjíždí jeden za druhým (asi Chorvatsko podle typu účastníků). Setkání se známými je příjemné, nasedáme do autobusu a vyrážíme asi v 18,30.

Po cestě jsem docela unavený, asi v 10,30 dorážíme do výchozího bodu. Je hic, ještě na to nejsem zvyklý. Mažu se tlustě Niveou 50. Zpočátku jdeme po silnici, pak odbočujeme skouknout kamenné kvádry - údajně náhrobní kameny církve Bogomilů. Po cestičce kolem funkčních mlýnků na obilí lezeme strmě nahoru. Nahoře je ale voda, takže hlavu do vody, namočit šátek a už je líp. Z kaňonu Rakytnice přecházíme na hřebenovku, která končí v Lukomiru, což je vesnička se zajímavými staveními, ale údajně už tu v zimě nikdo nežije, jen v létě. Využíváme slunečníku před "hospodou", paní nám nosí pivo ze sklepa a pak pijeme bosenskou kávičku z džezvy. Cesta pokračuje nahoru dolů po úbočí, bolí mne kotník, zaplaťpánbu za pohory. Mezi ohradami procházíme ke krásnému tábořišti, večer zapalujeme oheň, je tu hezky.

Vstáváme do krásného rána, oheň od večera doutná, zaléváme ho zbytky vody, kterou máme. Po kopcem ve vesnici sháníme vodu na celý den a je zle. Nikdo nemá, nakonec ale dávají z posledního - úžasní lidi. Cestu na jezero Blaca zkracujeme po loukách, plných nádherných kytiček. Na kopci si prohlížíme dědinu Blaca, přesněji to, co z ní zbylo. Hřbitov, a rozbité domy. Z kopce si prohlížím kaňon Rakytnice. Po cestě přes kopec klesáme do vesnice, kde se koupeme v betonovém korytě a nabíráme vodu, kterou hlídají včely. Sejdeme níž do vesnice a odtud nás čeká docela dlouhá cesta k autobusu. Komár mocným během dohání náklaďák a na korbě se vezeme po úzké šotolině (tak trochu death road). Zastavíme na pumpě a čekání na autobus si krátíme chlazeným pivem Sarajevsko a Karlovo. Zastávka v Konjiru je opět příjemná, oplachuju se v Neretvě, kupuju chleba a zeleninu na zítra. Dnes budeme spát v kempu v rekreační oblasti - Boračko jezero. V jezeře je parádní voda, tábořiště je na dohled (a doslech) od hospody, hraje se finále ve fotbale. Seznamovačka se moc nedaří, řev brzy umlká, hudba taky, jdeme spát.

Ráno balíme mokré stany, protože slunko na ně nedosáhne. Ze sedla asi 600 m.n.m vyrážíme po cestě nahoru. Čeká nás asi 900 m, naštěstí je cesta v lese a ne na sluníčku. Asi v 1350 m odpočíváme svačíme. Po odbočce z hlavní cesty pořád stoupáme a potom vstoupíme do vápencových skal. Fotím a jsem nadšenej, je to krásné údolí, kytky a spoustu skalních útvarů, které mne zaujaly. Údolíčkem vystoupáme až k horolezecké útulně. Je 1650 m.n.m a budu spát uvnitř. Posedáváme kolem, čteme pohádky, večer hrajem na ukulele, je to fajn. Uchvátil jsem kus molitanu, takže mne prkna netlačí, jen 3 spolubydlící místní řežou jak ďábli.

Po snídaní - ovesná kaše nás čeká stoupání do sedla asi 300 m. Výstup je celkem strmý a v sedle fouká. Sedíme vzávětří, přichází ostatní. Za sedlem je krásný kotel plný slunce a bílých skal. Stoupáme pod Zelengoru (vynechávám ji, pobolívá mne koleno). V poledne při sestupu si na odpočinek vybíráme skupinku zakrslých borovic a později opravenou chatu (je samozřejmě zavřená). Cestu do Rujiště si trochu prodloužíme a pak je tu konečně hospoda Lovečki dom. Čepované pivo do nás padá jak o život, večeře je výtečná - skopové s bramborem, potom grilovaný pstruh. Je toho trochu málo, ale pokračujeme v pivu (černé Sarajaevsko je fajn). Pak se ozve místní turbofolk ((c) Komár) a ženské osazenstvo začíná tančit. Po 6 pivech rád odcházím spát pod strom, v noci se ještě potýkám se psem.

Po probuzení si nechávám uvařit kafe v hospodě u cesty a den se začíná rýsovat dobře - budeme odpočívat při prohlídce Mostaru. Těším se. V Mostaru je ale 38°C a nevypadá to, že bych se měl cítit příliš komfortně. Nicméně jdeme do turecké kavárny a luxusní kafíčko mi zvedá náladu. Jdu se vykoupat do Neretvy - studená a pak procházím trh. Docela mi to připomíná Provence - slunce pálí a trhy jsou podobné všude na světě - jen tady je levněji. Kupuju fotky a posílám je, potom si dávám v hospodě pleskavicu, pivo kafe a je mi fajn. V 16,00 chybí u busu Pavel z Hradiště, odcházím ho hledat, znovu si projdu kus města a cítí se celkem fajn, u mešit si myju nohy, piju. U autobusu je již ztracený Pavel nalezen. Když jdu kolem trhu s ovocem, balí, kupuju zalevno zeleninu, broskve, meruňky. Tábořit budeme nedaleko jezera asi v 1000 m.n.m. Na loučce stavíme stany a jdu se zchladit do jezera, které je nádherné. V noci přichází dva opilí Srbové, nejsou k utišení, vše řeší Komár - zavolá policii a je to. Agresivnější z dvojice uteče obrovskou rychlostí a do rána je klid.

Ráno odjíždíme do sedla Čemerno, odkud nás čeká nástup na Maglič. Zpočátku jdeme po cetě po sluníčku až k pramenu, kde dosušuju stan a spacák z rána. Po cestě koukáme na svah naproti a už začíná být jasné, co bude následovat. Přes údolí travou přecházíme pod svah a po cestičce stoupáme celkem strmě vzhůru. V kosodřevině pod vrcholem odpočíváme před závěrečným svahem na 2150 m. Kolem se prohání bouřka a neúprosně na hřebení začne lít. Sestupujeme žlebem po kamenech a mokré trávě k jezeru, kde se rozpší pořádně. Asi hodinu čekám a pak stavím v dešti sám stan, takže mám vše mokré, ale zachraňuje mne Jurek ručník. Vše otřu, vyždímu a znovu a po třetí je vše OK. Ochutnávám místní sýr a kajmak - jsou vynikající. Noc ve vlhkém spacáku je sice trochu nepříjemná, ale ne moc.

Ráno vstávám brzy, v 7,00 vyrážím do sedal pod Bosenský Maglič, protože slunce začne svítit na stany až za 2 hoďky. Čeká mne 600 výškových metrů, ale nalehko to jde docela dobře. Jdu ve stínu a den se probouzí. Cítím se parádně, sám a lehoučký jak pírko. V sedle fotím, lehnu si a spím, je nádherně. Pohled na droboučké stany je roztomilý. Při sestupu potkávám ostatní - jdou až na Maglič. Když se vrací, mám usušeno a jsem odpočinutý. Ještě si kupuju kajmak na večer a v začínajícím dešti vyrážíme dolů. Bouřka burácí nad námi, prší a cesta se poměrně vleče, sestupy nemám rád. Připojuji se ke Komárovi, ale jeho tempo je zdrcující a v lijáku docházím k silnici, kde čekáme na autobus. Odjíždíme do Tjentiště, prohlížíme památník Sutjeska, nakupujeme v místním obchůdku, odjíždíme do sedla Čemerno, protože nás v kempu nechtějí kvůli jakýmusi fesťáku. V sedle stavíme stany na louce u silnice, noc v mokrém všem je ale v pohodě. Už neprší, je to dobré.

Ráno je rosa, jakou jsem tady ještě nezažil a každý, kdo jede kolem autem zastavuje a nabírá vodu, takže po ránu to o spaní moc není. Určitě nestihnu nic usušit, ale to snad nevadí, bude hezky. Po louce jdeme na hřeben, potkáváme sarančata obrovských rozměrů, navzájem se žerou a jsou hezká. Rozdělujeme se na jedno a vícedenky a pak už nastupujeme na cestu, po šotolině nás čeká cca 18 km nástupu na Zelenogoru. Je asi 34°C slunko mne přes ochranný faktor 50 zatlouká do země. Naštěstí mám plné lahve (3l) vody. Letíme jak s větrem, každý to chce mít za sebou. Asi ve 14,00 odpočíváme u salaše, je konec zlé cesty. Začíná Dodina zkratka, přímo přes sedlo do údolí. Nádhera. Zelené hory, údolí, ovečky, snadná orientace a jezero se blíží. Krásná koupačka, tábořiště průměr, ale okolí je nádherné. Piju jak houba, odpočívám. V noci drobné diskuse se sousedními rozjařenými Srby, ale je to v poho.

Ráno si opět užívám výhledu, vyrážíme do "šumu" - což je prakticky prales bez značení. Doda nás vede jen s nepatrnými odchylkami, narážíme na správné údolí a stoupáme strmě do sedla. Je to paráda, pak následuje průchod přes planinu plnou kytiček, krasových závrtů, medvědích stop. Je tu hezky. Situaci trochu komplikuje slunce, stín není a nebude. U jezera odpočívám se zatnutými zuby, je tu strašně moc hovad. Po výstupu na hřebínek 1800 m už začínám být unavený hlavně ze slunka. Potkáváme planinára, který nás zavede k pěknému prameni, ale pak už mu nestačíme. Pokračování by mohlo být ok, ale usmyslel jsem si, že za záhybem je konec a nebyl. Cesta po slunku se táhne a jezero je docela daleko. Naštěstí je u něj pěkný pramen a dá se v něm plavat. Večer jdem ne západ slunce na skalku a je to tam fajn, čteme příběhy z Balkánu a je mi trochu smutno, že bude konec. V noci spustí žáby dlouhý a hlasitý koncert a aspoň v noci koukám na hvězdy, které jsou blízko a je jich moc.

Ráno dávám na pohodu, v klidu vstávám, balím, pak jdeme dolů po trávě příjemným údolím až do vesnice, kde čeká autobus. Je tom obchůdek a tak tam lupnu 2 piva Jelen a je mi fajn. Sjíždíme do Kalinoviku, dávám si čevapi, pivo a kafe. Je to docela ďoura, ale jídlo je výborné. Potom blbneme na místním památníku padlým partyzánům s fotkami betonových památníku po Jugině. Lehce se hrcnem a cestou v autobuse do Sarajeva to dokončíme. Kemp je evropský, teplá voda a pořádek. Užívám vody, sprchy a večer vyrážíme na procházku, která končí u hospody. Poblíž je pekárna a pochutnávám si na burku s masem a sýrem, mňam. Pak dávám 2 piva. Akce na štěrku s hraním a zpíváním se mi moc nelíbí, jdu do kempu spát. Je teplo, spím bez spacáku a ne moc dobře, je tu hluk z města.

Dnes nás čeká procházka po náspu úzkokolejky Sarajevo - Bělehrad. Z Pale vyrážíme a je to jak po cestě, ale občas tunel. Cestu zkomplikuje most, zbyly z něj jen pražce, mezi nimi díra. Je to trochu vzdušné, ale líbí se mi to. Je tu ještě jeden podobný, a pak most, který není. Za ním odpočíváme a průvodci to lehce natahují, s tím jsem nepočítal. Nemám s sebou jídlo, mám hlad a je to na mně asi vidět. Holky z Vrchlabí mi nabízí chleba a malou konzervu. Jsem OK, ale potřeboval bych kafe jak sůl. To si dávám až ve městě - po trati přijdeme až do Sarajeva. Po prohlídce trhu, obědě (pleskavica, kafe, kola) si jdeme prohlédnou Sarajevo s výkladem - všechno pěkné tu postavil architekt z Česka Karel Pařík. Město je pěkné, ale je vedro. Naštěstí má každá mešita zařízení na mytí nohou, a tak toho využívám. Večer notně uondaný nasedám do autobusu s představou spánku. Pouští nám poměrně zdrcující film s tématikou bosenského konfliktu, ale i ten končí. Ráno jsme v Brně a Studentem a potom autobusem přijíždím domů.

Tato cesta pro mne byla zkušební, jestli to zvládnu sám. Děti už to nebaví, jen doufám, že cestování po horách nezanevřou, čas je přivede k tomu, že to má něco do sebe. Já si to užíval plnými doušky, bez starosti, odpovědnosti za druhé, bylo to pro mne moc fajn, hlavně proto, že parta, která se vytvořila v Rumunsku je pohodová. Tím se pro mne otvírá další cesta, kudy můžu vyrazit, zkrátka setkám se s nimi opět za rok v Černé hoře. Průvodci Doda, Zuzka a Komár jsou v pohodě a prošlapávají nové zájezdy a my je zkrátka rádi chodíme. Balkán je specifická oblast a mne okouzlil tím, že je nedotčený turisty kteří mají moc peněz a nechávají za sebou nepořádek. Počasí je tu celkem stálé, je tu teplo a s partou dobrých lidí - kdo by odolal. Takže hurá příští rok.....