Tato akce byla zajímavá tím, že jsme se jí zúčastnili pouze jako řadoví účastníci zájezdu, ale ne tak úplně docela. Manželé, kteří zájezd vedli byli úžasní, že nám byli schopni vymyslet osobní program, který jsme samostatně a rádi realizovali.

Naprosto základní a poměrně náročný přechod začal tím, že jsme vyjeli z Vrátné lanovkou na hřeben. Potom jsme přešli po hřebeni až na Stoh. Bylo to celkem náročné, ale za pěkného počasí se nám to moc líbilo. Další den jsme prošli Dierami pod Malý Rozsutec a přes Boboty jsme se vrátili dolů. Byl to pěkný krátký přechod.

V 17,30 jsme šťastně opustili brněnské Janáčkovo divadlo autobusem CK Jenda. Vzhledem k tomu, že batohy se skládaly do přívěsu, je vlak v 7,35 z Oradey ve hvězdách.

Cesta kupodivu proběhla bez problémů a rychleji, než jsme čekali. V 5,00 jsme v Oradi! To jsme dokázali prosvištěním maďarských hranic těsně podzvukovou rychlostí (Hung.: "Je nás 44+2." a jelo se. Rom.: "komplet čech zítra celá grupa zurűck"). Rumunský celník rozdělil bus na2 skupiny. Ti s červeným pasem byli europa a ti se zelným komunist, socialist (proč zrovna Jana?!?). Cesta vlakem Oradea-Stei trvala stejně jako minule cesta na druhý konec Rumunska. Měli jsme to s vyhlídkovou trasou a ukecaným řvoucím Rumunem. Ve Stei jsme narazili na Honzu a Martinu z busu, tak jsme společně nasedli do autobusu do Garda de Sus (odhad-za hodinu jsme tam, za dvě jsme tam byli). Po prohlídce místního kostelíka (malby od místního umělce-curva, komunist skončí v pekle) jsme sekáčskou zkratkou vystoupali do Scarisoary. Značkami se to tady nehemží a jeskyně prý stojí za houby. Při pivínku u místního stánku jsme se domluvili, že zítra vyrazíme na chatu Padis přes všechny virfuly (=vrcholy; i přes ten místní nejvyšší). Ach jo ;-( (pozn. Jana)

Ráno: vyrážíme vesnicí Ocoale na chatu Padis. Kromě exkurze mezi vesnickými pracanty jsme narazili na louku s krásnými bodláky a paní, která nám tvrdí, že na Padis je to hodiny. Cha. Prošli jsme vesnicí Calineasa Glade a vyšprtali se kolem nejvyššího vrcholu na zatrávněné, zamlžené pláně Bihoru (sem tam kůň). Aby bylo veseleji, začlo pršet. Nejpve drobně, pak víc... Kolem 17,30 jsme seběhli na chatu Padis a čekali, až přestane pršet, abychom postavili stan. Nakonec jsme ho rezignovaně postavili světelnou rychlostí za deště. Uvařili jsme a přestalo pršet. V noci se nad námi točila bouřka (3x se vrátila sviňa) až jsme se báli, že to jsou kroupy. Naštěstí nás to nevyplavilo, ani neodfouklo.

Ráno: na přání Jany vysvitlo sluníčko, tak jsme do 12 sušili, potom batohy šoupli do cabany (=chaty) a vyrazili na Ponorné hrady (vlastně důvod, proč jsme na Bihoru). Cestou se fotíme u nádherné vyvěračky Izbucul ponor. V okamžiku, kdy jsme dorazili na Cetatile Ponorului, začalo pršet. Mokrý vápenec je mňam. Potkali jsme rodilého Rumuna, nyní Američana se 2 syny, koukali na nás a potom: "If they go, so we go too". Sfrnkli jsme do Doliny 1 pod 70 m vysoký portál, ale pod zem do jeskyní jsme se neodvážili, po dešti se zvedala voda. Vyrazili jsme strmě vzhůru. Bohužel jen do doliny 2, odkud nebyl východ. Hezký pohled do bran pekelných, ale museli jsme se vrátit. Ještě jdem kouknout na Dolinu 3 a máme toho dost, odpočíváme v cabaně Ponorolui, čaj, pivko, řeč s ochotným chatárem. Nevraceli jsme se stejnou cestou, chceme vidět ještě jeskyň. No mysleli jsme. Jeskyň nikde, nicméně dvě medvědí jeskyně jsme potkali cestou. Přestalo pršet, klasické panoráma Bihoru-kopce-tráva-semtamsmrk-mlha-modrá obloha. Ubytováváme se na kopci nad cabanou (doufáme, že z doslechu). Hřmí a ženou se mraky. Borec který vypadá jak Steve Busceni večer táhl z lesa dřevo na oheň a tvrdil, že pršet nebude.

Ráno: měl pravdu, vzbudil nás ňufající koník. Nechali jsme vše ve stanu a vyrazili na Cheli Galbenei. Na tábořišti Canton Glavoi (Ponor) jsme koupili slušnou mapu, pokračovali jsme k ledové jeskyni Focul Viu. S vypůjčeným lanem slezl Pavel & Pavel st. dolů, kde to bylo nádherné, ale nezajištěné a pokračovalo to dost dolů-led a sníh, krystalky na skále. Jana zůstala nahoře u hromady sněhu (teplota -3°C) stalagnitu ze sněhu a sklaního okna, kterým vše nasvěcovalo slunce. Dlouhý sestup k Cheile Galbenei, kde cesta vede po kolmé stěně ručkováním, nebo 3/4 metru v ledové vodě. Jana zůstává na kraji, Pavel & Pavel st. ručkují, drápou se kaňonem a zastavuje je sešup do jeskyně s nápisem "To Hell". Pak zbývalo nastoupat zpátky na chatu 500 m a pohoda. Nahoru a dolů a teprv potom nahoru dolů a začlo pršet. Na chatě jsme se zeptali na Pestera Caput, které jsme včera nenašli. Byla nádherná. Vtékal do ní potok Ursuloi a bylo hluboko. V 19,00 jsme se vrátili na tábořiště a ejhle: ludry koňský roztrhli stan (cca 1/2 m trhlina). Sousedi Rumuni nám půjčili šití a lepky takže Jana šila a aby to bylo zajímavější, začlo pršet. Kamarádi Honza s Martinou říkali, že jim kůň utrhl celou kapsu a požvejkal. šili taky, ale půjčený stan.

Ráno: sušili jsme a Jana šila, již v 13,20 po vynikajících placentách s bryndzou, marmeládou,, čokoládou, ze kterých jsme se radostně pos... Výlet tentokrát vedl již známou cestou na Lumea Perduta (ztracený svět). Cestou nás zahnala bouřka, posléze 2 bouřky, průtrž mračen s čvachtajícími botami do chaty C.Ponorului. Jen jsme se schovali, vysvitlo sluníčko. Nevadilo, že maličké vyvěračky se změnily v hnědé vodotrysky, zdárně jsme vše přebrodili. Lumea byl prales s malými cestičkami. Ze 4 propastí byla nejlepší Av.Gemanata a Av.Negru, kde sice nebylo nic vidět, ale bylo tam černo a pochmurno. Bez baterky jsme si do jeskyně netroufli. V táboře jsme zjistili, že máme batohy totálně mokré, takže jsme nad ohněm sušili věci na spaní. Vztekle jsme vyrazili na hranolky, a po komunikační krizi jsme je i dostali.

Ráno: sušili jsme do 11,00, pak vyrazili na Somesul Cald. Tmavou jeskyní jsme prošli do soutěsky a šli kousek pohádkovým kaňonem. a brali jsme vodu a směr Vladeasa(batoh byl obzvlášť těžký). Setkali jsme se i s Rumuno-Američanem a jeho 2 syny. Výhled na hřeben Vladeasy některé nepotěšil, značka zmizela, ale konec konců všechny cesty vedou nahoru. Traverz po úbočí nás zavedl na pěkné místo na táboření s výhledem na Bihor (chcalo tam!).

Náročný pochod po hřebeni po trávě a sluníčku až k Piatra Tarharului (pěkný kámen s výhledem do údolí). Všichni jsme se připálili. Abychom ušetřili jedno údolí (zalekli jsme se výstupu na 1836m Vladeasu), sešli jsme z hřebenovky. Bača nám ukázal medvědí stopy (lovil prý tam mravence). Sledujeme modrou tečku a prší. Fest. Cesta míří bůhví kam, chata Vladeasa by tu měla podle bači být. Není. ženou se mraky, nálada nic moc. Stavíme stan, spaní nic moc, prší, zachraňuje nás oheň. Ožralí Rumuni tvrdí, že na cabanu 1,5 hod.

Celou noc pršelo, máme nasáklou karimatku, spacáky. Slunko nehrozí, sušíme nad ohněm. Kolem poledne vyrážíme, cabana Vladeasa se před námi neustále vzdaluje a nakonec nic moc. Starej chleba, ale mňama croissant čokoládový nás zachraňuje. Po silnici dolů nohy těsně vyjí. Stan stavíme na louce u odbočky Bologa 8.km. Večer nám ve vesnici babča nabírá pitnou vodu ze studny s pákovým mechanizmem.

Ráno: přichází babka a šíleně nadává, asi jí patří louka. V 10 vyrážíme na cestu, bere nás zadarmu sympaťák v autě. V 11,00 v Boloze a máme 5 hod. k dobru na vlak. trávíme ho v penzionu, Pavel jí fazolovou polívku taťka polejvá Janu pivem. Cesta vlakem je klasika, autobus domů projíždí a je to konec. Zkrátka denně pršelo a svítilo a bylo to moc zajímavý a příště něco o větších kopcích (asi Fagaraš 2 jinak).

 Na závěr prázdnin jsme vyrazili do Novohradských hor. Ubytování jsme sehnali v Pohorské vsi. Nebylo to nic moc, pod okny nám každý večer hulákali cigáni, ale zase jsme to měli všude docela blízko a moc se nám líbila hrnčířská dílna, která byla docela kousek od našeho ubytování. Prošli jsme podle mapy a bez značek kdeco, byl to takový průzkum pro příští výpravu, která se snad ještě uskuteční.

 Krátký výlet na kolech s Pavlem měl za úkol zmapovat co se dá vidět v Podyjí. A je toho celkem dost. Tak jsme projeli Šobes, Ledové sluje a Hardegg. Je to moc pěkné místo, ke kterému mám osobní vztah, protože jsem rodilý Znojmák.